It's time to say goodbye...

28. listopadu 2016 v 17:21 | Margie
Vážení čtenáři, návštěvníci, ti kteří jste ještě zbyli !
Všichni jsme museli očekávat, že tenhle den přijde, někteří z vás už možná nevěřilli ani v rozloučení. Ale to nelze. Přišlo by mi hrubé odejít beze slova na rozloučenou po tolika letech. Nebylo by to vůči vám fér. Vůči vám, kteří vydrželi až do samotného konce.
Jsem si vědoma toho, že posledních pár let už tenhle blog nebyl tím čím býval. Občas se tady objevil můj srdceryvný depresivní výjev a poté bylo, jak se říká ticho po pěšině. Co na to říct. Když jsem tenhle blog zakládala, bylo mi čtrnáct, ne-li třináct let. V té době to bylo moje útočiště. Můj způsob boje proti všem o kterých jsem si myslela, že mi křivdí. Nesnášela jsem svoje rodiče, nevážila si svých přátel. Byla jsem prostě puberťačka, která si potřebovala postěžovat na svět, který byl tolik krutý. Vytvářela jsem si zde komunitu lidí, které jsem nemohla mít kolem sebe. A za to vám stále patří jedno obrovské DÍKY. Za všechnu podporu, komentáře, lásku, slova. Bez toho všeho bych si svou pubertu dokázala těžko představit. Tenhle blog byl místem pro jednu ztracenou duši, která snad po letech, zdá se, našla své místo.
Dnes je mi devatenáct let. Když se rozhlédnu kolem sebe, nezměnilo se nic, změnil se pouze můj úhel pohledu. Ještě před půl rokem bych tenhle článek nebyla schopná napsat. Ještě před půl rokem mi bylo všechno jedno, chtěla jsem vše vzdát a přestala jsem věřit. Prakticky v cokoliv. Jenže svět se točil dál a s ním i já. Neříkám, že to nebolelo, neříkám, že to nebylo těžké a neříkám, že jsem všechno dokonale zvládla. Nezvládla. Své poslední deprese (říkejme tomu tak, stále jsem proto nenašla vhodnější výraz) jsem se nemohla zbavit dobrých půl roku. Bylo to asi jedno z nejhorších odbobí co jsem zatím měla možnost zažít. Odstrčila jsem od sebe všechny své kamarády a téměř i rodinu. Avšak nějakým záhadným způsobem jsem dokázala dospět k bodu kdy jsem toho měla plné zuby a rozhodla se začít něco dělat. A asi se vám to bude zdát absrudní a jako to největší klišé, ale dělání opravdu zahání veškeré smutky.
V červenci jsem nastoupila do své první práce (lépe řečeno prví brigáda). A vlastně čistě jenom z hecu. Moje máma si myslela, že na to nemám. A v tu chvíli mi přišlo líto, že si i moje vlastní máma myslí, že jsem k ničemu. Rozhodla jsem se. Přestala jsem se litovat a fňukat a byla jsem odhodlaná mámě ukázat že to zvládnu. Zvládla jsem to. A bylo to to nejlepší rozhodnutí.
Pracovala jsem jako servírka v malé hospodě u nás ve městě. A abyste pochopili proč se do toho moje máma pletla, ona tam totiž pracuje taky. Já jsem tam byla pouze jako pomocná síla a roznášela jsem pití ve venkovních prostorách. Vydržela jsem tam celé prázdniny a ještě první dva týdny v září. Následně jsem tam oslavila i své narozeniny.
Fyzická prácě mě nakopla. Nebylo to to únavné sezení ve škole, psaní si poznámek do sešitu a čekání na další test. Bylo to vyčerpávající to ano, ale jinak. Můj mozek si řekněme vzal dovolenou. Přestala jsem se stresovat zbytečnými věcmi. Přestala jsem přemýšlet o nesmyslech. Poznala jsem nové lidi. Nové lidi, kteří mě měli rádi, kteří se těšili že zovu přijdu, kteří se na mě usmívali. A já pochopila, že všechno to co se zdálo jako konec světa, byly jen naprosté prkotiny. Viděla jsem, že někdo byl rád, že jsem přišla. Někdo mi pochválil účes, úsměv nebo můj smysl pro humor. Bavilo mě to a zjištění, že na tomhle světě vůbec existuje něco, co mi jde a co mě baví bylo polehčující. Ačkoliv to byla hloupá práce servírky. Začala jsem přemýšlet jinak. Přestala jsem si brát osobně každé slovo a naučila se brát věci se stoickým klidem. Našla jsem svou vnitřní jistotu. Nebo nějak tak.
Možná se právě smějete nebo si ťukáte na čelo, ale mně tahle práce opravdu pomohla. Po několika letech jsem schopna se podívat do zrcadla a být aspoň trochu spokojená s tím co vidím. Už nemám chuť ho rozbít ani se rozbrečet. Můžu říct že konečně se dokážu podívat sama sobě do očí. A je to skvělý pocit.
Tenhle rok maturuji. Minulý měsíc jsem měla nádherný maturitní ples a mnoho mě toho ještě čeká. Možná jsem dospěla. Aspoň trochu. Někdy se sice ozve ten malý hlodavý červík v mé hlavě, ale já vím, že jsem schopná ho umlčet. A to je důležité.
Se svojí rodinou mám momentálně krásný vztah. Dokážeme spolu sedět celé večery a jenom si povídat. Mám kamarády. Není jich hodně, ale to ani nepotřebuji. Vím že mám kolem sebe lidi, kteří za to opravdu stojí. A proto chci říct vám všem, kteří stále zažíváte peklo, kteří si stále myslíte že všechno je beznadějné. Není. Ale jenom VY a nikdy jiný pro vás může z tohohle světa udělat lepší místo. Všichni okolo vás se mohou snažit sebevíc, ale když vy k tomu budete skeptičtí, nepomůže nic. Někdy je těžké uvěřit že život stojí za prožití, ale vy musíte najít tu slíu, tu chuť a jít dál. Bojovat. A tenhle boj se opravdu vyplatí. Všechno co vís činní nešťastnými odstraňte. Dělejte co vás baví, co milujete. Nenechte se srážet dolů bezcharakterními hlupáky, kteří jsou sami ve svém životě ztracení. Také vám přijde tak zvláštní že to píši zorvna já ? Můžu vám tedy jít příkladem. Ukázat vám že i naprostý ztroskotanec jako já, dokázal najít sílu se prát. Prát se sama za sebe. A pokud se nacházítě v bodě, kdy nevíte kudy kam, nechte všechno spadnout. Ta tíha vás možná na chvíli pohltí ale ne na dlouho. Nakonec spadne ještě níž, ale vy budete volní. Naučte se žít bez lidí, kteří se naučili žít bez vás. Nebojte se riskovat. Nebojte se začít žít. Ale hlavně. BUĎTE ŠŤASTNÍ. Jak jen nejvíc to jde, protože jak jednou řekl muž, kterého všichni dobře známe, každá minuta smutku je šedesát vteřin štěstí, které už vám nikdy nikdo nedá zpátky. Nejste na to sami. A i kdyby jste měli ten pocit, zkuste někdy jen lépe poslouchat. Uvidíte, že na tomhle světě je mnoho důvodů proč žít.
A jak se říká, v nejlepším je dobré přestat. Myslím si, že tohle je správný čas se s vámi rozloučit. Popřát vám štěstí, sílu, odvahu a poděkovat vám za všechny krásná slova, která jste psali pod mnoho mých někdy i patetických článků. Chci vám jen říct, že jste byli mou pomocnou virtuální rukou. A tímto bych se tedy s vámi ráda rozloučila. ( pokud tu stále někdo zůstal, pokud ne doufám, že k vám mé sbohem doletí alespoň v myšlenkách)
Tak ať už to neprotahuju. Zkrátka a dobře nezlobte se za nedopsané příběhy, odpusťte nedostatečnou aktivitu (nebo spíš tragickou neaktivitu), ale hlavně se mějte nejlépe jak jen to dovedete.
S láskou a věčným vděkem, naposledy
vaše Margie.


 

How long does it take ?

2. června 2016 v 15:50 | Margie
A když se vaše srdce změní v led
a utěšující fráze už znáte nazpaměť.
A když už není o co stát
není v co doufat, ani co si přat.
A když jen černo halí vaší mysl
a nic kolem ž víc nedává smysl.
A když je kolem vás tisícovka barikád
všechny kolem nenávidět, nikodo nemít rád.
A když je všechno obaleno čirým zoufalstvím
jizvy se znásobují, radost se nevrací.
A když falešný úsměv zakrývá vaši tvář
láska se vytratila zůstala jenom zášť.
Potom jen chcete aby ztichl celý svět
a nic z toho už nikdy nepůjde vzít zpět.
Potom jen chcete zavřít oči
a vědět, že i bez vás se svět bude točit.
Pak chytit smrt za ruku, ztratit se do dáli
zamávat nazpět životu, dneska jsme prohráli !


Zdravím své patnáctileté já, které se tvrdošíjně prodírá sloupkou mého dospěláckého uvažování. Jestli tam vůbec někde nějaké je. Jak by řekl můj nejlepší kamarád, už nemůžu. Nevím co mám dělat, jsem pořád unavená nic mě nebaví ani netěší. Nejradši bych celý den ležela v posteli, civěla do stropu a přemýšlela o tom, co všechno jsem udělala špatně. Jsem psychopat. Sedím ve třídě a koukám kolem sebe, všichni se smějí, vtipkují a já si uvědomuju že je za to začínám nenávidět. Nenávidím je za to jak sou šťastní a nenávidím sebe za to, že je za to nenávidím a neumím to taky. Potom se mi chce strašně brečet, ale zkuste začít řvát před jednatřiceti lidma ! Stačí, že si o mě moje matka myslí, že jsem cvok. Lehnu si na lavici a schovám obličej pod ruce. Tečou mi slzy a já nevím co mám dělat ani jak je zastavit. Jenom tam ležím a přeju si zmizet, umřít, už nikdy nic necítit. Neexistovat. Připadám si prázdná. Mí "přátelé" se v klidu baví nad mojí hlavou a nikdo si nevšimne, že mi je zle. Někdy bych chtěla aby to viděli. Aby zahlídli aspoň na vtěřinku, že není všechno v pořádku. Ano, já vím že je paradox chtít své slzy schovat, ale zároveň chtít aby je někdo viděl. Jenže jsem si myslela, že přátelé mají vidět i přes tu masku kterou mám na ksichtě, že mají poznat, že uvnitř tiše umíráte. Asi jsem fakt hodně dobrá herečka. Nebo je to prostě a jednoduše všem jedno. Všichni mají svých starostí dost, nemůžu po nich chtít, aby řešili ještě ty moje, navíc tak malicherné. Co na tom, že si každý ráno přeju se neprobudit ? Co na tom, že si s každým nádechem přeju aby byl poslední ? Nemůžu se zabít, pak by to vypadalo, že mi na nikom a na ničem tay nezáleželo. Ale co když to bude prostě jenom nešťastná náhoda ?
Nevím. Je toho na mě nějak moc. Nejsem silná. Snažím se fungovat normánlě dál ale jak řekl, jeden velice moudrý člověk...
"Potlačit na chvíli bolest vede jen k tomu, že bolí ještě víc, když ji pak ucítíš."
( Pokud jsme četli Harryho Pottera, víte o čem mluvím.) A já musím říct, že v posledních dnech zjišťuju, že je to pravda. A daná situace mi to zrovna neulehčuje. Vždycky se snažím sama sebe přesvědčit, že je vše v pořádku, že já už jsem v pořádku, že už to nebolí, že už nic necítím. Pak se ale někdo rozhodne, že mi moje přesvědčení prostě zkazí. A nejednou je to všechno ještě daleko horší. Jako kdyby jste měli hluboukou řeznou ránu a ona se po každém pokusu o zahojení znovu a znovu otevřela.
Ach ano. Musím říct, že jediné co mě poslední dobou drží při životě je Pottermania. Zavřít se v pokojí, číst knížky nebo si pustit film. Zachraňuje mě to. Dává mi to šanci uniknout z reálného světa. Co na tom, že jsem dospělá a měla bych se adaptovat ? Já nechci. Je to příliš těžké a já nejsem připravená. Nebojte, už končím se stupidníma výlevama. :) Jen jsem ze sebe potřebovala dostat všechen vztek a smutek. A je mi líp ! Jestli jste došli až sem, tak opravdu gratuluju, chtělo to odvahu. Jinak když jsme u toho Harryho Pottera. Žerete to někdo stejně jako já ? :D Registrovali jste se na Pottermore.com ?? Co jste za kolej ? Já jsem hrdý zmijozel :3 Opravdu, ta kolej je mone nejoblíbenější. Prostě jí miluju.

Prostě, opravdu ano. Zmijozel nikdy nevychází ze své role dokonalého a nad věcí stavěného hajzlíka. A tam se snažím držet i já. Ačkoliv to párkrát vypadalo na těžkej kolaps....
No už končím, zítra píšem písemku z matiky ( kterej ko*kot jen ten předmět vymyslel !!! ) talže bych se měla asi soustředit. Takže závěrem ještě jedno zmijozelské moudro...

Jinak vám chci poděkovat, za všecko !!! :) Jste úžasní čtenáři a hlavně vytrvalí, to se musí nechat ! :)


A ještě malá hudební vložka na závěr. Proč jsem vybrala zrovna tuhle, asi z textu pochopíte sami.

We don't have to dance !

19. března 2016 v 11:52 | Margie
Krásné sobotní dopoledne všem ! :)
Chci vám opětovně moc poděkovat za podporu, komentáře a milá slova, kteřrá mě prostě drží nad vodou ! <3 Jste úžasní, ale to určitě víte ;) Každý jeden z vás je skvělým člověkem a já jsem ráda, že na tomhle blogu se scházejí takoví milí a podporující čtenáři. Je to pro mě velká část ! :) Takže znovu a zase obrovské DĚKUJI všem, kteří mě svými slovy podrželi v nejhorších časech.
Musím říct, že teď je snad vše na lepší cestě. Postupem času se učím žít bez lidí, kteří se naučili žít beze mě. Snažím se soustředit na věci, které mají aspoň trochu smysl a věci které jsou bezvýzamné a které stejně nezměním házím za hlavu. Nedokážu říct jak dlouho mi tenhle přístup vydrží, ale zatím funguje a nebyla bych to já, aby to nebyla především hudba, která mě dostává z toho všeho hnusu. Písničky v uších a texty v srdci jsou prostě nejlepším lékem na deprese ať je to jak chce. A tak jsem si vzpomněla na staré časy, kdy jsem na tenhle blog pravidelně přidávala hitparádu mých nejoblíbenějších písní. A tak jsem si v dobré náladě řekla, že bych to mohla zkusit znovu. Ukázat ám písničky, které mě vytahují ze všech sraček. Takže jdeme na to !

Mojí první volbou jsou Bring Me the Horizon s písničkou Follow you. Vy, co znáte můj blog se asi divíte, že zrovna já poslouchám BMTH, když sem je většinu času nesnášela. Co na to říct, lidé se mění a hudební vkus taky. Navíc BMTH opustili věčné screamování a i když tím mnoho fanoušků ztratili a většina lidí je z nich momentálně zklamaná, aspoň pokud čtete jejich reakce na poslední album, já musim řít že mě jejich poslední album naprosto uchvátilo. Ty písničky mi mluví z duše, mají dokonalé texty, výbornou hudbu a mají nápad. Těžko bych hledala album, které přesněji popíše moje pocity v čase depresí. Takže ačkoliv tím spoustu fans ztratili, mě si tím albem rozhodně získali ! Navíc Oli dokázal, že umí luxusně zpívat. Tuhle písničku jsem vybrala proto, protože mi připomíná moje zaláskovaný stavy. Nevidim, neslyšim a nechala bych se protáhnout peklem, jen kdybych mohla být s tou osobou. Navíc ve středu vyšel i nový klip který je no....zvláštní. Posuďtě sami ! :)


So you can drag me through Hell
If it meant I could hold your hand
I will follow you cause I'm under your spell
And you can throw me to the flames
I will follow you, I will follow you

Další písničkiou, kterou posledních pár dní nemůžu vyhnat z hlavy je písnička od "kapely" Panic! At The Disco. Nu což, jednočlenná kapela, taky kapela :D Každopádně se nemůžu rozhodnout, kterou písničku sem dám takže sem přihodím asi obě. První z nich je písnička Imposible Year. Ta písnička mě rozbreí snad pokaždý. Je úplně úžasný a Brendonovo hlas je prostě...uhgr :3 k sežrání :D Prostě dokonalost sama <3

There's no you and me
This impossible year
Only heartache and heartbreak
And gin made of tears
The bitter pill I swallow
The scars souvenir
That tattoo, your last bruise
This impossible year

A druhou písničkou ze stejněho alba je Hallelujah. Ta je již tedy oproti dvoum předchozím o poznání veselejší a pokud jste příznivci tvrdého rocku tak vás tohle asi nenadchne, každopádně já tu písničku miluju a doufám že vás ze špatné nálady vytáhne stejně rychle, jako mě ! :)
Then the time for being sad is over
And you miss him like you miss no other
And being blue is better than being over it (over it)


Dále tu mám jednu celkem čerstvou novinku od úžasného zpěváka Adama Lamberta. Lambí bude vždycky moje srdcovka a tahle písnička není výjimkou. Myslím že není nijak potřeba to více komentovat. Prostě doporučuji si ji polechnout :) Písnička se jmenuje Welcome to the show.
You know I have a veil
All covered up to myself
It's always there now they wanna know how does it feel?
Gonna let it show, I'm happy to
Entertain and share with you
It's hard to say how your own thoughts can hurt you

A nakonec, jak jistě všichni víte ( a tu prostě nemůžu vynechat !) včera vyšla nová písnička z Andyho očekávaného alba We don't have to dance ! A ta písnička je naprosto dokonalá a jak řekl můj dobrý kamarád: Poslechni si tu píničku a pryč s depresema ! Andy Black jede ! A já s ním nemůžu nesouhlasit. Je to samozřejmě dost odlišné od tvorby BVB ale kdo čekal od sólového alba něco jiného, asi nepochopil význam projektu Andy Black. Za mě je písnička prostě úžasnej životabudič, doplňovač energie a důvod k úsměvýu od ucha k ucha. To je prsotě vec, kterou zvládne jenom Andy. I v těch nejtemnějších a nejhorších časech mě přinutit skákat, usmívat se, zpívat, tancovat a vrátit se do svého 13 roku :D Prostě perfektní, jako vždy ! <3
Bottles smash, I raise my hand
How can you all even stand
And why is there joy in this poison, ohhh
Faking smiles and confidence
Driving miles to capture this excitement
I can't take anymore, ohhh


No a to je pro dnešek vše ! Užijte si písničky a mějte se jak nejlépe umíte. Myslím na vás a držím s vámi !
Vaše Margie <3

 


Turn it off....

6. března 2016 v 18:36 | Margie
Dobrý večer vážení a milí přeživší ! :)
Napřed chci strašně moc poděkovat za vaši odezvu. Musím říct, že jsem sem články psala s domněním, že tenhle blog už stejně nikdo nečte, a tak si své myšlenky budu vylévat více či méně do vzduchoprázdna internetu. Ale světe div se ! Několik z vás se mnou trpělivost neztratilo a dokonce jste neztratili ani chuť mě podporovat, za což vám patří můj největší a nejupřímnější dík ! Neskutečně moc si toho vážím a při každém vašem komentáři mám chuť se rozplakat štěstím. Vždycky jsem věděla, že tenhle blog byl něčím víc, než obyčejnou webovou adresou. Byl součástí mého života, i když ne celou dobu. A pak v nejtemnějších chvílích nalézám útočistě zase tady. Ve světe skvělé kapely, ulítlé fanfiction a mých myšlenek. Asi se od té doby značně změnil můj styl psaní. Pravděpodobně už postrádá naprosto všechno, co obsahoval ještě v dobách ne tak minulých. Co se dá dělat. Zanevřela jsem na mojí nejmilovanější činnost. Psaní. Zapomněla jsem, jaké to je, když vám prsty utíkají po klávesnici a vy z hlavy dostáváte veškeré myšlenky. Zapomněla jsem jaké to je vidět ubíhat ta černá písmena, tvořící řádky s popisem mojí duše. Zapomněla jsem, jak skvělé bylo pokládat za sebe jednotlivá slova a tvořit příběhy, které mému životui dávaly naději. Když už nic, vždy jsem mohla žít alespoň pro další kapitolu... Bohužel naše škola a nedostatek času je prostě zabijákem kreativity a jakýchkoliv milovaných činností. Je to buď a nebo. A já přes veškeré své nebo v duši musím dělat a spoléhat jen na buď. ( Jakkoliv tahle věta nedává smysl, věřím, že víte co tím míním.) A tak se stalo že moje malá hvězdička naděje a útěchy pomalu pohasla a tenhle blog upadl do zapomnění. Nebo jsem o tom byla alespoň donedávna přesvědčená. A je úžasný pocit vědět, že lidé které jste nikdy nepotkali, nic výjimečného jste pro ně neudělali, na vás nezapomněli. A i po tolika měsících mlčení umí potěšit hřejivým slovem. Ještě jednou, obrovské DĚKUJU ! <3
Teď bych vám asi ráda vylíčila situaci několika málo uplynulých dní. Možná, že ve svém vyprávění zabřednu až do dnů déle vzdálených než je jeden týden ale uvidíme. Jde o to, co všechno si člověk může uvědomit při jednom jediném pohledu. Při jednom jediném slově. Že jsem beznadějně zamilovaná vám už asi ani nemusím sdělovat. Tahle nekonečně blbá skutečnost mě provází celým život a pokaždé je to lepší a lepší. ( Někdy je to vlastně opravdu lepší, ale to je teď víceméně fuk). Nedokážu pochopit fakt, že si vždycky vyberu toho největšího možnýho krypla v dosahu několika stovek kilometrů. Asi nějakej magnet na blby či co. Tyhle ztzracený existence se na mě prostě lepí. Nebo se spíš lepim já na ně ? No každopádně to vždycky skončí katastrofou. A bohužel většinou pro mě. A když už bych potencionálně mohla najít někoho, kdo se tváří zdánlivě perfektně a ideálně, moje vnitřní já se mnou svádí krutý souboj o tom, že ho stejně přece nemiluju. Bohužel moje vnitřní já, zatím vždy zvítězilo nad mou chladnou logikou. Nenávidím ho. Někdy si říkám že nemít srdce, byla bych šťastnější. O hodně šťastnější. Protože ten pitomej orgán mává celým mým tělem a vzhledem k jeho autonomii, je mu naprosto jedno co si mozek myslí ! To teda pěkně děkuju !
Nebudu vám tady říkat o tom kolikrát sem měla zlomené srdce. Ano měla, častokrát to byla moje vina, ale přece...nikdy jsem si to neuvědomila až do tý doby, než bylo opravdu rozlomený vejplůl a já ho horko těžko zase slepovala dohromady. Ale před pár dny, přísaham bohu, poprvé od doby mých šílených lásek i nelásek, jsem ho slyšela prasknout a cítila tu neuvěřitelnou bolest. Musím říct, že zpětné uvědomění toho , že je vaše srdce zlomené je nic oporti tomu, když si uvědomíte ten moment, kdy se to opravdu stane. ( Panebože fuj ! Já sem ale sentimentální. Divim se, že mi ještě z uší neleze cukrová vata a nesmrkam karamel ! :D) Tak ledový pohled jsem dlouho neviděla. A upřímně jsem doufala, že už ho ani nikdy neuvidím. A nikdy, NIKDY, ani ve snu by mě nenapadlo, že ho uvidím na jeho tváři. On byl prostě vždycky....jinej. A nebo já moc slepá. Každopádně to bylo něco neuvěřitelně hnusnýho. Bolelo to. Bylo mi z toho zle. Můj plamínek naděje byl oficiálně uhašen a udušen. Všechno vyhaslo. A já se opět ocitla na okraji propasti. Ano, vím. Jsem nekonečně blbá a nikdy nepoučitelná a ano, jsem si vědoma toho, že místo nějaký zkurvený lásky bych si měla pořídit psa. No, ale to bych koneckonců nebyla já. Já mám prostě vždycky ten nejlepší výběr ! A pak se divim, že sem věčně v hajzlu.
A pak sem asi udělala další šílenou pitomost. Napsala sem co si myslim a co cítím... Ale úplně na plnou hubu. Bez jakýchkoliv vytáček. A teď toho lituju a v duchu se bičuju za to, že sem to vůbec někdy odeslala. Ale je mi líp. Uvědomila sem si, že i já mam svojí krajní mez. Moje trpělivost prostě došla. Jenom si říkám, jestli to nebyla chyba. Spíš jo než ne. Ale co, zpátky to nevezmu a svý pocity, se přece stydět nemusím. Nebo jo ? Moje podvědomí mi opět opakuje, že mi není 15. Uctivá pokolna, už jsme se dlouho neslyšeli -_-.
No musím říct, že tenhle rok byl nejhorší a zároveň i zatím nejlepším rokem mého života. Stalo se hodně dobrých ale i hodně špatných věcí. A já si teď tak prohlížím své vzpomínky. Jaké úžasné chvíle jsem zažila. S jakýma úžasnýma lidma. Oslavila jsem 18ku. A já se ptám, co se stalo ? Proč jsem nemohla zůstat šťastná o chvíli déle ? Proč se prostě muselo zase všechno podělat ? A proč mám neodbytný pocit, že je to moje vina ? Protože ono to asi tak doopravdy bude. A já začínám přicházet na to, že už nemůžu. Že už mě nebaví ztrácet čas svýma zbytečnejma pocitama. Že už mě nebaví poslouchat moje splašeně bijící srdce. A přicházím na to, že už nikdy v životě nechci nic cítit, a někoho milovat ? To už vůbec ne... Protože nikdo nedokáže milovat mě. Jsem jaká sem a nic s tim asi neudělám. A je mi jasný, že nikdo nikdy nebude ochotnej to vydržet a já vždycky skončím takhle. Ono bude asi lepší prostě nic necítit. Prostě vypnout a jít dál.. Dělat že to nebolí. Protože všichni vám říkají...vykašli se na něj. Zapomeň....říkají vám co přesně máte dělat ale nikdo z nich vám neřekne jak. Na tuto otázku jen pokrčí rameny a s odpovědí, že to přeháním a že je to zbytečný odejdou. A tak asi přišel čas pohřbít svý pocity a svoje srdce hluboko,hluboko uvnitř...






There's no you and me
This impossible year
Only heartache and heartbreak
And gin made of tears
The bitter pill I swallow
The scars souvenir
That tattoo, your last bruise
This impossible year

Jak Alenka v říši divů...

19. února 2016 v 18:21 | Margie |  my mind
Každý máme svůj vytoužený a vysněný šťastný konec. Ale na místě je otázka: ,, Nejsoou šťastný konce náhodou jenom ve filmu ?" Buď, a nebo je naše cesta k tolik opěvovanému Happy Endu poněkud delší než dvě hodiny na filmovém plátně. A také poněkud klikatější. Všechno není jednoznačně dané. Náš život není filmové schéma. Nezamilujeme se, nedáme se dohromady, nepřečkáme jednu krizi a všechno je zase v pořádku. Ne. Místo dvou hodin to trvá třeba dva roky. V jednu hodinu se zamilujete, v druhou hodinu se můžete dát dohromady, ale pravda je, že celý ten zbytek je jenom ta krize a šťastný konec v nedohlednu.
Doufala jsem, že už si nikdy nezamiluju. Přísahala sem si sama sobě na smrt, že už nebudu nikomu věřit a že už nikoho k sobě nepustím tak blízko. Stavěla jsem si svoje vlastní barikády. A když tě teď tak vidím a slyším, co děláš, tak vím i proč a sakra lituju, že nebyly odolnější. Možná sem je měla vybavit ještě ozbrojenou armádou, ale jako bys neuměl chodit mezi kulkama, že ? Nenávidim ten pocit. Ten pocit šílený bezmoci a úzkosti a hlavně ten pocit vlastní blbosti. Že já kráva ti na to naletěla. Ještě včera jsem byla pro tebe všechno a dneska děláš že neexistuju. Ale spíš to byly všechno jenom řeči. ,, Markéto, seber se ! NENÍ TI 15 !" ehm ehm, díky podvědomí, bez tebe bych si to rozhodně neuvědomila ! (* hrabe jí z hodin literatury a zkouší využít prostředek vnitřního monologu :D*) Nechci být zase tam kde sem byla. Chci věřit, že jsem silnější. Ale nejsem. Můžu si za to sama. Strach je mým největším nepřítelem. Díky své panické hrůze a až kriticky nízké sebedůvěře si prakticky ničim život. Moje tréma dosahuje úrovně, kdy už nejsem schopná stát na nohou.
Pro pobavení: Proto mě již po čtvrté vyhodili od závěrečných zkoušek z autoškoly. Sem tak odporně nervózní, že seslášpnout spojku je pro mě stejně velkej problém, jako pro Napoleona dobýt Rusko.
A nevím co s tím mám dělat. Jak se mám postavit vlastnímu strachu. Někdy sedím v pokoji, koukám do zdi a najednou mám pocit, že se zmenšuje. Že se kolem mě všechno rozpadá a já přestávám dýchat. Nemůžu nabrat vzduch do plic. Pak omdlím. Možná bych si vážně měla zajít k tomu psychiatrovi. - 18ti letá šílená holka shání číslo na Chocholouška ! Značka spěchá !
Podle odborníků se těmhle stavům říká úzkosti. Těžko si připustím, že bych mohla něčím takovým trpět. Ne nadarmo o mě máma mojí kamarádky říká, že jsem psychicky vyrovnaná a mám hubu na zpátek. No něco na tom bude. Moje silná ironie,sarkasmus a až hraniční cynysmus je asi mou jedinou obranou. Je to možnost jak ukázat světu že doopravdy nejsem zničená.
Ale co když sem ? Mám pocit že má přehrada za chvíli praskne a všechna voda se vyvalí ven. A já už to nerozdýchám. Nenávidím se. A ten pocit je horší než cokoliv. Podle super rad z Brava se každej den na sobě snažim najít něco pozitivního, něco, co bych měla ráda. Řekla sem si že začnu ode dneška. No selhala sem. Ať sem hledala jak sem chtěla za boha sem na to nemohla přijít. Jestli ono to nebude tim že nic takového neexistuje ! Vážně ? Vážně ? Už zase do mě rejpeš ? Musím říct že vnitřní monology jsou úžasná věc :D Během dne se sama se sebou pohádám minimálně 5x. A každej večer chodim spát s tím, že spolu nemluvím.
Jinak moc vám děkuji za komentáře a za podporu, ani jsem nevěřila že tenhle blog ještě žije ! .) Jste úžasní a každý jediný z vás je silná osobnost ! :) A rozhodně vytrvalá :D Zjišťuju, že miá psaní pomáhá. Že mi tenhle blog chyběl. Tohle čištění hlavy, zpětné čtení svých myšlenek a vidina vaší odezvy. Zlepšuje mi to náladu ! Děkuju ! :)
Tohle byla zase jen malá exkurse do mojí hlavy, třeba se jednou přiměju a napíšu vám celý příběh svého života, ale obávám se, že na to by mi ani knížka o velikosty Fifty Shades of Grey nestačila. Doufám, že se všichni máte jak nejlépe umíte a já posílám tisíc pozdravů a tisíc díků. Třeba zase příště.
Vaše Alenka v říši divů - Margie <3

PS: Jedena malá hudební vložka na závěr. Ještě někdo kdo miluje BMTH ? ;)

And then all the hope is gone..

14. února 2016 v 18:33 | Margie
A pak jsem zavřela oči a uvědomila jsem si, že všechno je pryč...
Moje naděje umřela, moje srdce se ze zlomeného stalo roztříštěným na milion kousků a já pochopila, že už dál nemůžu. Že všechno to co cítím je až přespříliš. Že všechna ta bolest je silnější než můžu vydržet... Že všechno, co dělám je prostě špatně, protože to dělám bez tebe. Ale ty se mnou být nechceš a tak se s tím musím smířit a jít dál. Ale jak ? Po tom všem ? Přeju si abysme se nikdy nepotkali. Aby to všechno byla jenom ta nejkrásnější noční můra. Vlastně si přeju abych nikdy neudělala to co sem udělala. Aby se celý můj život smazal a byl prostě pryč. Všechno sem zkazila. A kazím i lidi okolo sebe.
Nenávidím ten každodenní stereotyp. Ráno vstát, z toho monstra v zrcadle udělat alespoň vzdáleně připomínajícího člověka a pak se půl hodiny nutit k úsměvu. Až na úplném dně nacházím sílu a opouštím dům s úsměvem na tváři, připravená na další strasti. Ve škole se na všechny usmívám, směju se vlastním vtipům a všem říkám, že mají být v pohodě. Ale uvnitř umírám. Pomalu. Pak dojdu domů a už mě nebaví dál předstírat, už mě nebaví dál si hrát na to, že je všechno v pořádku. Zlomím se. Mažu své úsměvy a propukám v pláč, který nejde zastavit. Rodiče se chytají za hlavu. ,, Jsi dospelá proboha, tak se koukej sebrat !" ,, Ty pořád jenom ležíš a nic neděláš !" ,, Ne ty jsi opravdu úplně k ničemu." S těmihle slovy opouštím své rodiče, kteří pro mě alespoň donedávna představovali útěchu. Ale teď už nebavím ani je. A já si opravdu uvědomuji, že nic nedělám. Že nedělám nic co by mě bavilo. Ale co by mě bavilo ? Všechno, co ve mě kdy probouzelo radost, se najednou zdá prázdné a opuštěné. Zkouším psát,číst,cvičit... Ale nic z toho nepomáhá. Všechno je stejně na hovno. Vracím se zpátky k učení. Makám a dělám co je v mých silách, ale nevychází to. Nikdy nebudu dost dobrá. Jsem tak nechutně podprůměrná, až je mi ze sebe špatně. S každým pohledem do zrcadla cítím jen obří nenávist k tomu člověku, co se na mě zpátky kouká prázdnýma, chladnýma očima. Jako by mu bylo všechno jedno. A já praskám. S opětovným přívalem slz odvracím oči od osoby, kterou na světě nenávidím nejvíc. Mám chuť si ublížit. ,, Vždyť jsi dospělá ! " rezonuje mi v hlavě hlas mojí matky a vím že má pravdu. Na to kolik mi je, se chovám jako debilní puberťák. Lidi jen nevěřícně kroutí očima když na otázku: ,, Copak si nevážíš vlastního života?" odpovídám jen prosté a pravdivé NE. Jsem zrádce, jsem otrava, jsem přítěží... Vy byste si vážili takovýho člověka ? Tak vidíte. Hodinu hypnotizuju šuplík, ve kterým schovávám svoje žiletky. Představuju si jaký by bylo udělat to znovu. Ale pak si to zakážu. Zakážu si to, protože někde v úplně hloubi zkažené duše stále doufám že aspoň někomu na mě záleží. Jenže komu ? Nikoho už nebaví poslouchat moje psychotický výlevy. Ano začínám opravdu rozumět tomu, že se mnou nikdy nikdo nevydrží. Jsem blázen. Blázen s psychickejma problémama, tak kdo by chtěl vedle sebe takovýho člověka ? Snažím se přesvědčovat o tom že můj život je oproti jiným vlastně úplně v pořádku. Mám kamarády, zázemí, jsem zdravá...a přesto všechno stejně nedokážu být šťastná. Nedokážu odpustit sama sobě a hlavně nevím proč bych to měla dělat. Mám pocit, že mě všichni nenávidí. Že se mě chtějí zbavit. Už nemůžu... Nevím co mám dělat. Nemám se od čeho odrazit a tak jen nesmyslně kopu kolem sebe. A chci odejít, ale zároveň si přeji aby někdo chtěl abych zůstala. Chci vypnout svý pocity a vymazat minulost. Chci začít znova, ale nejde to. nedokážu to. Zasekla jsem se... A tak tu sedím, píšu tahle depresivní slova a douám že aspoň část z toho ze mě odpluje tak, jako tomu bylo dřív, když jsem sem dávala své články. Snažím se znovu najít sebe a svoji sílu ale ze všeho nejvíc cítím, že umírám...

- Šílená zpověď jedné dospělé puběrťačky, která se snaží opět najít naději a víru. Ví, že už sem nepřidala článek minimálně 1000 let, ale pokouší štěstí a doufá že to vyjde. Berte jí prosím s rezervou. -


What else ?

11. května 2015 v 16:26 | Margie


Jsou chvíle, kdy se zdá že už život nemůže být lepší. Svět je plný úsměvů, slunce a lidí, které milujete. Všechno vypadá tak nádherně a vy po dlouhé době otevíráte své srdce nadějím a snům. A pak stačí jedna věta, jeden pohled a všechno se rozplyne do černých mlh. Úsměv se změní v slzy a slunce zapadne. Vím, že mají pravdu. Ale jednou jsem chtěla věřit, že vždycky nevyberu tu nejhorší možnou variantu. Jednou jsem chtěla doufat, že všechno co dělám nestojí úplně za nic. Moje největší chyba. Nikdy neslyším pravdu, i když mi jí otloukaj přímo o hlavu. A to sem si myslela, že už se tohle prostě nemůže stát. Cítim se na hovno. Mám pocit, že už pro mě neexistuje cesta ven. Všechny naděje mi stejně vždycky odejdou a štěstí mě obchází obloukem. Ničemu se nedá věřit. Hlavně ne mně. Všechno co se dalo, sem stejně posrala a pravděpodobně to tak bude i v budoucnu. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu. Ale asi je na čase to vzdát. Proč bojovat za něco, co stejně nikdy nebude ? Asi se snažím až příliš a příliš dlouho. Čas smířit se s tím, co se doopravdy děje, přišel. Bojím se následků. Tohle uvědomění je čím dál tím horší. Vím, že mají pravdu. A právě teď nastal čas si to přiznat. Je to moje vina. A nikdy nebudu lepším člověkem. Nikdy nebudu jiná. Tak na co se snažit. Vím, že bych měla jít dál, ale právě teď se mi nějak nechce....


Fuck

5. května 2015 v 18:20 | Margie

"You know what hurts so much? Its when someone made you feel special yesterday but makes you feel like you're a nobody today."

https://petitemagique.files.wordpress.com/2014/01/depression-quotes.jpeg

Beacuse nobody can make as many mistakes as me

12. dubna 2015 v 10:32 | Margie |  my mind
Proč pořád a pořád dokola, opakujeme ty samé chyby ? V jednu chvíli přísaháme sami sobě, že už nikdy víc nedovolíme aby se něco podobného stalo a v druhou chvíli se prodíráme zase tou samou špínou. Stojíme znovu na začátku trati, čelíme těm samým překážkám a přichází stejné pocity. Jako běhat v začarovaném kruhu. Tisíckrát sem sobě slíbila, že už nikdy v životě nechci nic cítit. Prostě vůbec nic. Nepouštět k sobě nikoho blíž jak na ty stereotipní fráze: ,,Ahoj" a ,,Jak se máš ?" Taky sem si slíbla, že už nebudu věřit lidem. Vždycky sem v lidech viděla to nejlepší a bila se za právo toho, že se každej může změnit. Ani ho*no. Lidi se prostě nemění. Jejich biologická podstata je zakódovaná hluboko v žilách a je jedno, jako moc se snažíte věřit tomu, že ten člověk je lepší, nikdy takovej nebude. Nezměníte ho. Je ztráta času věřit v to, že v každym z nás je něco dobrýho. Co dobrýho zbylo ve mně ? Odpovíte si sami. Nezáleží na tom, jak moc si přejete opak, jak moc doufáte v to, že ten člověk je lepší než se doopravdy zdá, vždycky to skončí stejně. Naučila jsem se od lidí očekávat to nejhorší. Říkala sem si, že už mě nemůže nic překvapit. Dokud sem nepřišla na to, že očekávat to nejhorší, někdy znamená získat to nejlepší. K čemu mi bylo vidět lidi s růžovejma brejlema na očích ? Vidět v nich ty světlý, pozitivní stránky a snažit se je vydolovat a upřednostnit před tim ostatním ? Výsledkem bylo jediné. Zklamání. Světlé stránky postupem času ustupovaly a ustupovaly až nezbylo nic. Dostali jsme se k lidské podstatě. Viděla jsem jen to, co jsem měla vidět celou dobu a začalo mě to ubíjet. Děsilo mě to. Mlžný opar představ a falešných snů o osobě vyprchal a z mlh vystoupil člověk. Znáte ten citát od Oscara Wilda ? "Reálný život člověka je často život, který jsme nikdy nevedli." A já začínam přemýšlet jestli to náhodou není úplně naopak. V poslední době se děje něco, čemu sama nemůžu uvěřit. Dokázala sem zničit svoje představy o ideálech a začala v lidech vidět pravdu. Tu horší stránku. A všechno to, co mi jen vzdáleně připomínalo dobro, jsem zatlačila do pozadí. Nikdo nemůže být dobrý. Už ne pro mě. Dokázala jsem pochopit, že je lepší od nikoho nic nečekat. Tak nějak se spolehnout sama na sebe. Snažila jsem se tím izolovat se od těch pocitů, který sem už nikdy nechtěla mít. A pořád ani nechci. Po vší tý době, už z nich mám jenom strach. Svoji horší stránku vám lidé ukážou snadno a rychle a mě nikdy nenapadlo, že stejně tak vám mohou ukázat tu stranu lepší. Nevěřila sem, že někdo může změnit moje přesvědčení o tom nejhorším v nás. Ale stalo se. A já si to nedovedu vysvětlit. Pocity zklamání ze zjištění, že je někdo jiný a horší než se zdálo, byli pro mě téměř rituální a ačkoliv to bolelo, zvykla sem si na ně. A když jsem se jim chtěla vyhnout, přišlo něco nového. Pocit překvapení a úžasu. A já teď nevím co s tím. Je to pro mě jedna velká neznámá ale snad jen přemýšlím, že to chvílema bolí ještě víc. Navíc tomu nevěřím. Ani za nic. Protože vím, že když tomu uvěřím, zase se zklamu. A budu zpátky tam kde sem byla. Na druhou stranu tomu věřit chcim, protože ať už nic, bylo to něco úžasného. Ty chvíle byly okouzlující a plné něčeho, pro co mi schází slova. Ale teď s odstupem času vím že nemám naději. Nebo jí možná nechci mít. Vážně asi začínám být paranoidní. Ale možná je to lepší. Jenom teď nevím co dělat. Sem zmatená, vystrašená a zároveň...

If I were you, I'd put that away
See, you're just wasted
And thinking about the past again
Darling you'll be okay

She said,
"If you were me, you'd do the same
'Cause I can't take anymore
I'll draw the shades and close the door
Everything's not alright and I would rather..."

And as the sun went down we ended up on the ground
I heard the train shake the windows
You screamed over the sound
And as we own this night
I'll put your body to the test with mine
This love was out of control
Tell me where did it go?

Tak jo, děkuji za pozornost, opět a znovu tu máte něco nemálo šíleného z mojí hlavy. Asi se z toho potřebuju jenom vypsat a ujistit se, že sem se ještě úplně nezbláznila, očemž poslední dobou dost často pochybuju :D Dpufám, že se na mě nezlobíte za neaktivitu, ale ta škola mi ničí život ! :D To je každou chvíli něco, test sem test tam, asi si všichni teprve teď uvědomili, že jedna známka z předmětu na uzavření klasifikace opravdu nestačí. Pokusím se to všechno zvládnout a co nejdříve ( když bůh dá tak o víkendu) dodat LILYA. Mohlo by to projít, když už máme to ředitelské volno :33 Tak doufám že mi odpoustíte a že si po mém úvodním článku nemyslíte, že sem se zcvokla :D


Jinak jen tak mimo soutěž, slyšel jste někdo nové album Sleeping With Sirens ? :3 Já ho teď poslouchám pořád dokola a strašně se mi líbí a strašně ho žeru. Takže pokud jste tuhle úžasnou věc, kterou SWS zvou MADNESS ještě neslyšeli, go ahead ! Vřele doporučuju. Hodně mě to oslovilo a nějakým záhadným způsobem popisuji pocity minulé, setrvávající a možná i budoucí. WIEEERD :3 A tady malá ochutnávka ;)
Maybe I'm better off dead
If I was would it finally be enough
To shut out all those voices in my head?
Maybe I'm better off dead
Better off dead!
Did you hear a word
Hear a word I said?
This is not where I belong
You're gonna miss me when I'm gone


To je ve finále asi všechno. Možná že teď náhlednu na věci jinak a možná budu jen víc zmatená. Tak jako tak se cítím dost divně a ještě horší je, že tomu neorzumím. Já sem prostě nepoučitelná :3 No nic, jdu udělat referát na němčinu a plakat nad chemii, tak se tu miláčkové moji mějte krásně, mějte se mnou trpělivost a pochopení a dejte mi vědět jak se máte vy :3 Jste moji andělé strážní. STAY STRONG <3


So sorry...

24. března 2015 v 16:09 | Margie

Vážení,milí, přítomní ! :)
Omlouvám se za hlubokou neaktivitu, ale hádejte co ? Čtvrtletí -_- Testy,testy,zkoušení,zkoušení a potom no...zase testy ! Hurray ! :3 Nejradši bych se na všecfhno vykašlala, navíc BVB zrušlili svůj koncert na RfP no. Co říct, když se daří, tak se daří. Strašně ráda bych něco napsala, aleto bych nesměla psát každej den tisíc testů. Taky vás to tak štve ? Já už mam pocit, že mi z toho praskne hlava a školy a učitelů mam akorát tak po krk. Tak prosím příjměte mou největší omluvu. Já jdu dál pilně studovat. Slibuji, že hned jak se situace uklidní ( Dej Bůh štěstí ! ) dám vám vědět a poznáte to. Miluji vás a myslím na vás ! :) Mějte ty nejkrásnější dny ! :)
Vaše Margie <3




A nakonec něco málo k přístupu ke školnímu systému ;)

Kam dál