Fajn, máme tu kapitolu číslo tři ;). Mám nějaký kapitoly v zásobě, ale měla bych se pohnout dál :D Nu uvidím co se dá dělat. Jinak, děkuju za komentáře a za milá slova, vždycky to potěší :) Tak si to užijte, Miláškové ;DD
3.
" No tak zpomal, kam tak ženeš ?" prskal sem zatímco mě Gerard vleknul podivnejma ulicema bůhví kam. " Na autobus,nebo chceš aby nám to ujelo ?" " Autobus ? Nemáš auto ?" " A kde bych ho asi vzal co ? Žiju s prarodičema tuponi !" "Promiň" "Navíc, kdo by ho podle tebe asi tak řídil ?" " Já !" " Jasně, předpokládám že na tvym řidičáku je rok vydání minimálně.." "2011, udělal sem si ho hned v 16" "To je fuk tak 2011, počítam že málokdo ti v roce 75 uvěří že je pravej." " Panebože, seš votravnej a přechytralej už teď." " A buď za to rád, mohl bys taky skončit buď ve vězení nebo v blázinci." řekl a tahal z bundy další cigáro. " Hele vole, už nám to jede, zrychli trochu." rozběhli sme se směrem k autobusu. Gerard, v ruce s mojí peněženkou-nevěřim tomu, že jsem mu jí doopravdy dal- se narval dovnitř a přepadl na řidiče. "Mladý muží,vidíte tu ceduli na dvěřích ?" Tohle je autobus ? To je spíš pojízdná krabice ! Panebože. " Kterou ?" vybafl na něj Gerard a z úst se mu vyvalil zbytek cigaretového kouře, načež řidič prudce pokrčil nos. " Zákaz kouření, je mi líto." Gerard zpitvořil obličej a vyhodil cigaretu ven z autobusu a málem tak trefil nějakou starou paní. Heh, idiot. Já se vždycky trefil. " Snad to nebude takovej problém." " Váš ehm přítel jede taky ?" Gerard zrudnul a připomněl mi tak jeho profesorské já, páni začínal si být čim dál tim víc podobný. ,,Jo dvakrát do centra." řidič nadiktoval cenu a já se hlasitě rozkašlal. " Co děláš vole ? " " Nic, nic." Gerard zaplatil a sedl si na sedačku. Skoro sem chytal tendenci ji napřed něčím otřit, ale zvládl jsem to. " Ty vole, u nás bych za ten bus vyplázl minimálně 3 dolary." " Prosim ? A kam bys jel ty vole ? Do Evropy ne ?" ušklíbl sem se. " Jinej rok, jiná cena. Nevěřil bys kdybych ti řekl za kolik mam auto." " Zkus to." " 5000 dolarů." hlasitě se rozkuckal a vrhl na mě nevěřícný pohled. " To mi netvrď to bych nenašetřil za celej... To bych vlastně nikdy nenašetřil." " Ale určitě jo. Jako pan profesor si budeš vydělávat dost." " Kolik ?" vypadal hodně zaujatě. " Nevim přesně ale řekl bych tak kolem 2000 dolarů brát budeš." " ty vole, to by bylo cigaret." " Myslim že Waye už to nezajímá. Nekouří ." " Cože já že přestanu kouřit ? Heh nepřestávam se překvapovat." " Hele Gerarde, už maj nějaký zájemce na ten barák ?" " Pár jich tam chodí ale většinou to nikdo nechce, i když se ten idiot snaží co může." " Jakej idiot ?" " Ale jeden takovej veřejně neveřejný nepřítel řekl bych. Už přes rok se ten barák snaží prodat a už přez rok ho tam prudim. Většinou na něj čekam někde ve tmě a házim po něm dělbuchy a tak." " Co ti proved ?" "Je příšerně ale příšerně votravnej a tváří se jak kdyby soplknul všechnu moudrost světa.." " Myslím že v mojí době byste si rozuměli." " Ale di ty, to sem tak hroznej ?" " Příšernej, dneska už si mě poslal do ředitelny." " Ale fuj !" zasmál sem se. " Jezdí tam každej den v Mbčku a nabízí ten barák lidem." " Moje rodina se sem nastěhovala někdy v dubnu nebo březnu 1975, to musí být někdy teď." " Nevim o nikom se jménem Biersack. Pokud to ovšem nebyla rodina tvojí mámy." při tomhle vyslovení mě nehezky píchlo u srdce. " Ne, mamka bydlela na druhej straně města v takovym starym paneláku. Jednou mě tam vzala, když sem byl ještě hodně malej." " Starej panelák podle tebe, ale novější podle mě. Je tady jenom málo paneláků a je jenom jedna opačná strana od té naší. Vim přesně kterej to je." " vážně ?" " soudě podle tvýho věku ale nebude mámě víc jak 10" " Je jí 9." " To tě měla docela dlouho. " Až ke třicítce. Dlouho studovala." " Kde vůbec bydlíš ty ? " změnil sem raději rychle téma a vyhlídl z okénka. Projížděli jsme po kostrbatých silnicích podél malých baráčků, podobným tomu,kterej stál na našem placu. Gerard pravděpodobně vycítil že se tématu máma vyhejbám, ale nic nenamítal. " Je to takovej starej činžák." " Činžák ? Vole neblbni !" " Žiju s prarodičema ! Seš snad zaostalej ? Je to asi jeden z posledních ale babi se od tamtaď nechce přestěhovat a vlastně nemá ani proč." " Jak to vypadá u váš na škole ?" " Jako ve škole, budeš se divit." " Ale jo, ale jak se tam učí bez počítačů,interaktivních tabulí a tak. " Interaktivních tabulí ? Cože co ? " " Neřeš to." " No máme normální tabule a křídy a sešity.." " Jenom mi neříkej že píšete brkem !" " Blbečku ! Máme normální pera." uchechtl sem se. " Něco k smíchu ?" " Ne nic jenom... už tam budeme ?" " Jo ještě jednu zastávku." " Jaký si měl dětství ?" "Normální, běhal sem venku s ostatníma klukama, pomáhal babče s domácností, chodil do školy, pak se to v průběhu let nějak zvrtlo a stal se ze mě vyvrhel... skoro všichni se mě bojí a to sem vlastně úplně neškodnej. Až na toho týpka co vám prodává barák. Tomu škodim. A to počkej až uvidí tebe." dloubnul sem do něj loktem a on se uraženě zamračil. " Vystup vole, tady to je." Vylezli jsme ven na velké dlážděné náměstí.
Uprostřed se tyčil kostel a všude okolo stál barevné domy, s obloukovitým podkrovím. " Poď" zatahal mě Gerard za rukáv a táhl mě stranou od náměstí k nějaký tmavší uličce. Všude byla špína a nerovná cesta. "Tak dělej, máme hodinu než nám pojede autobus zpátky." zahudroval Gerard a zrychlil. " Tady to je" ukázal pyšně na dům postavenej z červených cihel a se skleněnejma špinavejma obříma oknama. " A co jako ?" " tady ti vybereme vohoz kamaráde." "Tady ?" zděsil sem se. Vždyť to bude špinavý ! " Pokud nechceš fialový zvonáče a košili z rozepnutou hrudí tak radši poď. " Fialový zvonáče ? Přemejšlel sem která z těch dvou variant je horší. Vlezl sem dovnitř a tak podivně to tam zapáchalo. Nakrčil sem nos. " Copak naší princezničce se něco nelíbí ?" " Ne" všechno ! Celej tenhle podivnej krám ! Kde sou moje luxusní hadry ? " Tak hele peněz máš dost a ceny sou jinačí, takže si vyber. Musíš trochu, jak bych to řekl, no trochu přitvrdit. Takže rozhodně nic síťovanýho." " Teď se z tebe stal módní poradce ?" " Hele, kdo je tady z toho roku ? Já nebo ty ?" " Ano pane profesore." " Na to bych si zvyknul." měl sem chuť ho praštit. " Tak hele co z toho posloucháš taky ?" " Já nevim, tak nějak to de trochu mimo mě, ale Kissáky bych možná zkousl." "Prodavač na mě koukal divným pohledem, kterej se mi zabodával do zad. "Fajn, černou ti brát nebudu takže bych zůstal u tohohle. " řekl a ukázal na triko s vytištěnym warpaintem jednoho z nich. " Dobře" " Jakou máš velikost." " Nevim" "Šmarjá. Seš vychrtlej, ale vysokej. Vemem tohle." Strhl tričko z věšáku a hodil ho po mně. " Dál kalhoty. Hm rifle ?" sepnul sem ruce v prosebném gestu. " Proboha ne ! Rifle ne !" " Dobře, dobře.... mam nápad. Většinou sem ani nelezu, protože já si vystačim z levnejma džínama, ale tohle by tobě mohlo přijít k chuti." Zalezl za roh a vrátil se zpátky s červenejma kostkovanejma kalhotama. " Sem snad skot ?" zděsil sem se. " Kylt ti ještě nedávam. Ale tohle ti náhodou pude k tomu triku !" " No počkej jedny kalhoty ?" " Jasně že ne druhý máš na sobě jenom je trochu upravíme a ještě se zastavíme u Barneyho pro teplákovku a pyžamo." " Teplákovku ?" " Snad nebudeš chodit do práce v tomhle." " Do práce ?!" téměř sem to zapištěl. " Hele babča je sice správná ženská, ale taky budeš muset přispět. Něco ti najdem." " Panebože." " Já to neslyšel." zvedl ruku v odmítavém gestu a hodil po mně další triko. " Tak a ty řetízky pudou taky pryč." " Cože proč ?" "Řetízky nosej ženský, ty seš chlap. Potřebuješ řetěz." Natáhl se do misky na pultu a vytáhl obrovskej řetěz. " Tak a teď bundu. Hmm" zamyslel se a nakonec sáhl po černé džízce. " Něco koženýho ?" " nelbni vole, nic takovýho. Teď frčí džíny. Aspoň jeden kus budeš mít z džínoviny. Tohle je černá džínovina a navíc..." zvedl rukávy. " Ti půjde ke kalhotům" na rukávech byly kostkované záplaty, u lemu byly připnutý cvočky. Pak ještě sáhl do misky pro pár placek a celej nákup zaplatil. Kupodivu to nestálo ani polovinu mejch peněz. Normálně sem za tu cenu měl tak jedny kalhoty a triko. " A ještě vlasy." " Vlasy ?" zhrozil sem se. Co mi chce dělat z vlasama. " Kámo, tohle nemůžeš mít na hlavě. Vypadáš jako holka,no tak poď !" " Žádný barvení !" " Dobře" odfrkl si a popošel o pár metrů dál. " Zdravím Ronnie." "Nazdar Gerarde." ze zadní místnosti se vynořil kluk s zelenou hlavou a podobnejma kostkovanejma kalhotama. " A ty seš?" "An.." " Tohle je Andy. Je tu novej a jak vidíš, potřebuje pomoc. Udělej s tim něco, však víš ale prosimtě nebravi to. Zakládá si na černej" " Škoda modrá by mu slušela." zalapal sem po dechu a neochotně se posadil na křeslo. Vzal do ruky nůžky a začal střihat. Moje vlasy lítaly všude okolo až sem měl pocit že mi na tý hlavě nic nezůstane. A taky že ne. Když sem se viděl málem sem omdlel. Moje nádherná černá patka byla pryč a nahlavě sem měl krátké,nahoru nagelované vlasy. " No vidíš. Mnohem lepší." pochváli Gerard Ronnieho výkon a vystrkal mě směrem k odchodu. " Prositmě celej den seš jak mátoha, uvolní se trochu." " Sorry kámo ale přenes sem se o 37 let zpátky a muj profesor matiky mi právě vybírá šatník !" " No tak to není tak zlý ne. Mohlo to bejt horší co já vim, moh ses přenést ještě dál a mohli tě vožírat dinosauři !" " Vtipný fakt" Gerard se rozchechtal a vydal se směrem k náměstí. Zastavil se u jednoho krámu a ven vyšel s teplákovkou- on to doopravdy myslel vážně- pyžamem a dvěma balíčkama cigaret. Fascinovalo mě kolik toho pořídil z tak mála peněz. Nasedli sme na zpáteční bus a vyjeli zpět k našemu domovu. Teda spíš k jeho domovu. Já domov neměl. Nebyl sem kilometry vzdálený, byl sem vzdálený roky a nevěděl sem jak se dostanu zpátky. Možná že najdou moje tělo a probudí mě. Možná se pak přenesu zase zpátky. Ale to už by mě přece dávno někdo našel. Musí existovat ňákej způsob jak se dostat pryč. " Seš si jistej že nám tvuj děda pomůže ?" " Ne. Nevim co dělá ale vim že něco o stroji času mi vyprávěl. To tak chvátáš domů ?" " Jo ! Panebože chci svoje auta,svojí postel,počítač,kapesný, chci na twitter, potřebuju se vrátit zpátky." " Aha" svorně přikývl a evidentně se o tom nechtěl dál bavit. " Uvidíme co se dá dělat. Nějakej způsob tu bejt musí, když ses dostal sem,dostaneš se i zpátky. A když není cesty zpět di neohroženě vpřed" střelil sem po něm znechucenym pohledem. " Jo teď ses vyloupl, seš doopravdy profesor." " Profesor co si zapaluje v autobuse ?" zeptal se a vytáhl krabičku. Tentokrát sem si vzal jednu i já. Táhl sem za sebou nákup a přemejšlel co budu dělat dál. Podle slov Gerarda budu muset pracovat a to se mi vážně nechtělo. Sakra, co bych teď dal za fotrovo prachy ! Gerard se zastavil u mýho-vlastně bývalýho mýho- domu a posadil se na patník. Vytáhl další cigarety a já v duchu přemítal kolik je schopnej toho vykouřit za jeden jedinej den. " Škoda že si jako profesor tak zblbnul. Mohla s tebou bejt docela sranda. Takhle na mě akorát věčně věků řveš." ušklíbl se a vzal do pusy žvejkačku. Ten kluk kouří a žvejká naráz. Tak to snad není možný. " Nevěřim tomu že ze mě bude upjatej děděk ! Copak sem zapomněl na svoje mládí ?" " Asi jo" " Škoda že chceš tak rychle pryč, mohla tady bejt nějaká sranda." " Chci, ale stejně to asi jen tak nebude. Nemam ponětí co budu dělat. Jak se dostanu zpátky." " Něco vymyslíme. Jak říkam když ses dostal sem zákonitě se musíš dostat i zpátky." " Jenže jak je možný že sem se sem vůbec dostal ?" " Nevim,. Třeba někdo chtěl abys tu byl a tak tě sem poslal." " Blbost, vždyť já tu nikoho neznam." " Nikdy nevíš. Říkal si že tvoje rodina sem přijde ne?" " Jo ale..." " Nikdy nemůžeš vědět všechno." " Panebože. Tebe taky poznat ! Napřed se zdáš jako největší týpek z okolí co poslouchá punk a hulí jedno cigáro za druhym a pak když se rozkecáš tak tu hubu ne a ne zavřít a chrlíš jednu moudrost za druhou. To bych se z toho posral." rozesmál se a praštil mě po hlavě. " Tos mě ještě neviděl pogovat." " Ježiširkiste!" přiložil sem si ruku na srdce a hlasitě se rozrouhal. Gerard mě začal bít a já rychle vstal abych mu utekl. " Andy pozor !" uslyšel sem Gerardovo hlas a prudce se otočil doprava. Proti sobě sem viděl dvě světla. Auto ! Nedokázal sem se pohnout a připravoval se na náraz. Naštěstí auto zabrzdilo včas a já se stihl opřít rukama akorát o kapotu. Vyplašeně sem vzhlédl k řidiči. Jeho tvář osvětlovalo pouze malé světlo nad jeho hlavou a světla z aut. Měl dlouhé černé vlasy,které mu vlivem větru a otevřeného okýnka vlály a poletovaly. Koukal na mě stejně vyděšeně a zdálo se že na chvíli otevřel pusu. Jeho oči svítily víc než všechny světla dohromady. Připadal sem si jako v těch stupidních filmech kdy se svět zastaví a vy vidíte jenom tunel a osvícenou dokonalou postavu a v tom upadnete do nekonečného poblouznění a stanete se objetí lásky na první pohled.










pro změnu naprosto luxusní kapitola :) jen tak dál :)