10.
Do pondělí už zbýval jenom víkend. Gerard se mě snažil uklidnit, dokonce mě přesvědčit, že to bude bezvadný, ale pořád jsem mu tak nějak nevěřil. Měl jsem strach. Za prvé jsem neměl ponětí, o jakou práci půjde a za druhé se to týkalo jeho. Cokoliv se v posledních dnech týkalo jeho, mě nenechávalo klidným. A Gerard si toho taky všiml. Soudím jenom podle jeho věčných narážek.
"Andy, být zamilovanej není nic špatného!"
"Já ale nejsem zamilovanej!"
"Jasně že ne. Nazývej si to jak chceš, ale nemůžeš říct, že ti ten vůl je lhostejnej."
"Možná."
"Já se z tebe zblázním."
"Dej pokoj a dej mi radši cigáro."
"Ale ale, co se děje? To je snad poprvé, co mě o něj žádáš ty?"
"Nebyls to ty, kdo říkal, že všechno je jednou poprvé?"
Ušklíbl se a podal mi krabičku. Seděli jsme u nějakého dětského hřiště a sledovali dění okolo nás. Běhalo tam spousta menších i větších dětí a všechny na sebe křičely a hrály si.
"Už jsi přemýšlel nad tím, proč jsi tady?"
"Téměř pořád, ale nic kloudného mě nenapadlo."
"Jestliže se nám podařilo udržet ten barák a nic se nestalo.."
"Co se má vůbec stát?"
"Nevím, děda říkal, že to ale stoprocentně poznáme."
"Jo a taky říkal, že se tu lidi zjevují z nějakého důvodu."
"To nemůžeš vědět, možná nemáš nic udělat. Třeba se máš poučit, dozvědět se něco, co ti bylo zatajeno. To křeslo by přeneslo vlastně kohokoliv. Jenom si vybírá určitou dobu a určitý čas návratu."
"Takže někdo by se klidně mohl za hodinu vrátit domů.."
"... a někdo tu klidně může zůstat několik let, přesně tak."
"Ale já tu nemůžu zůstat déle jak dvacet let. Pak se znova narodím a zmizím. Co když mě to do té doby nepošle zpátky."
"Ale no tak, třicet sedm let není tak krátkej život, ne ?"
"Posloucháš se? U nás bych mohl žít klidně do osmdesáti se správným přístupem k životu. A tady mi říkáš, že mi zbývá dvacet let života, dokonce bych věděl přesně na den, kdy zmizím"
"To by nebylo tak špatný! Mohl by sis naplánovat pohřeb a já bych ti ho pak vystrojil!"
"Černý humor by ti šel, co?"
"Tak já nevím. Děda je zapomětlivej, těžko říct, jak to doopravy funguje. Ale jestliže řekl, že se minulost musí opakovat, tak musí. Víš ještě o něčem zásadním, co se musí stát ?"
"Co já vím. Musí se potkat naši, ale já ani vlastně nevím, jak to mezi nima bylo."
"A možná proto jsi tady, abys je poznal a pochopil je."
"Jenže k čemu mi to bude?"
"Nevím. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi to křeslo přijde trapný."
"To mi povídej. Nejvíc se děsím toho, že mě sebere v den, kdy si budu přát nejvíc tu ještě pár hodin zůstat."
"Jo, na poslední cigárko se svým novým kamarádem nebo na sex na rozloučenou."
"Kreténe!" prskl jsem na něj a praštil ho do zad.
"Nemluv sprostě!" ozvalo se. Shlédli jsme dolů z opěrátka lavičky a pod náma stála malá copatá holka a v ruce držela červený míč.
"A hele, proč ne?"
"Maminka říkala, že se to nemá!"
"Ale proč by nemělo, jasně, že jo!"
"Gerarde! Proboha! Tak je to dobře, nemá se mluvit sprostě."
"Ale ty tak mluvíš."
"Jenže mě maminka neříkala, že se to nemá."
"A proč?"
"Protože na to neměla čas."
"A proč?"
"Protože moc pracovala."
"A proč?"
"Aby vydělala peníze."
"A proč?"
"Aby jsme měli co jíst."
"A proč?"
Gerard už se evidentně dobře bavil a já se začínal zamotávat do odpovědí. "Poslouchej. Jak se menuješ?"
"Maminka říkala, ať se nebavím s cizíma lidma."
"To je správné, ale my nejsme cizí."
"Ne?"
"Ne."
"A proč?"
"Panebože. Ta nás strčí do kapsy všechny," prskal Gerard.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se a zatahal ji za cop.
"Budeš si se mnou házet?"
"Když mi řekneš, jak se jmenuješ."
"Amy."
"Ahoj Amy, těší mě, já jsem Andy a tohle je Gerard."
"Toho nemám ráda."
"Ale proč?"
"Je zlej."
Hodil jsem po něm pohledem, který měl říkat něco jako vidíš, i to malý dítě to říká. Evidetně pochopil, protože dotčeně mlaskl a hledal cigaretu.
"Není zlej." ¨
"Vypadá jako čert."
Začal jsem se smát. "Tak ukaž," vzal sem jí ten míč a hodil jí ho nazpátek. Chvíli jsme si házeli, když na ní zavolala maminka, ať nás neotravuje. Zavolal jsem na ní zpětně, že to je v pořádku a ona se jenom mile usmála.
"Kde se v tobě vzalo tolik milosti?" přeptal se Gerard a nevěřícně kroutil hlavou.
"Snad bys neprskal i na malou holku! Stačí, že prskáš na mě!"
" Já že prskám?"
"Ano!" začal jsem se smát a rozběhl se dolů ulicí.
"Zdar."
"A hele, mladý Ferguson! Rád tě vidím."
"Už zase! Arthure, neser mě !" prskal Jinxx na Gerada, jakmile se zase odněkud zjevil. Začínalo mě to fascinovat.
"Tak co? Kdy bude nějaká další akce, už se pěkně nudím."
"Musíme něco vymyslet. Doufám, že se brzo najde novej zájemce o dům."
"No jo, jenže toho už asi budeme muset nechat být!"
"Neblbni, koupí to a co my potom? Koho budeme štvát?"
"Je to malý město, zase tolik domů se tady prodávat nebude! Přestěhujeme se."
"To bude mít radost," Jinxx se zašklebil a kopal botou do kamene.
"Hele, kdo sem jede!" trhl jsem hlavou do strany a uviděl auto, které už jsem znal. Ashley.
"Nezdá se vám, že sem poslední dobou jezdí nějak moc často?"
"Spíš my sem chodíme nějak moc často."
"No Andy, my vás nebudeme rušit."
"Cože? Co blbneš?"
"Vyřiď si to s ním a pak nás najdeš na náměstí."
"Gerade? Gerarde!" křičel jsem za ním, ale ten už uháněl pryč s Jinxxem v závěsu. To se mi zdá... Chtěl jsem taky rychle utéct, ale bylo už pozdě.
"Co tu děláš?"
Otočil jsem se pomalu k němu a znovu ho shlédl v celé jeho kráse. "Čekám." Snažil jsem se, abych zněl co nejvíc klidně, ale pochybuju o tom, že se mi to jakýmkoliv způsobem dařilo.
"Na co?"
"Na Gerarda. Šel koupit cigarety." Znělo to přesvědčivě? Prosím, řekněte mi někdo, že znělo. Pomalu přikývl. Bylo ticho. Nikdo z nás nevěděl, co říct.
"Jak se vám proboha vůbec podařilo podpálit to vedení?"
Dobře, on to asi věděl . A nebylo to zrovna příjemné téma. "Gerard si chtěl zapálit, ale nějak se nám to nepovedlo a ta sirka mu vlétla mezi ty kabely a pak už to bylo."
"Je normální ? Kouřit u něčeho takovýho?"
"On kouří naprosto u všeho, kouřil by i ve spánku, kdyby mohl. Věřte mi."
Naklonil hlavu do strany a chvíli mě zkoumal. Sledoval jsem svoje boty a snažil se nevypadat nervózně.
"Věděl jsem, že bude blbost vás tam nechat jít. Neměl jsem ti věřit."
To bolelo. "Mrzí mě to, vážně!" Zakroutil hlavou. " Zas tak moc se nestalo, ne?"
"Že ne? Vyhořelo elektrické vedení po celém domě! Zničili jste skříň, která se taky bude muset pořídit nová a ještě jste u toho ohrozili sebe."
"Ale nic se nám nestalo. A ta skříň s tou elektrikou se opraví, ne?"
"Máš ponětí, kolik to bude stát?"
"Ne, ale však si to odpracuju, ne?"
"To bych ti radil."
Těkal jsem očima kolem sebe. Co mám říct? Co mám dělat? Moment. "Co vlastně budu dělat?" To mi ještě nebylo řečeno.
Otevřel pusu, ale hned na to ji zavřel. "Něco vymyslím. Pravděpodobně mi pomůžeš s něčím v domě."
"V tomhle?"
"Ne, v mém domě."
Dělá si srandu? "Ale já nevím, kde to je."
"Ještě abys to věděl, to by mi tak chybělo."
"Ale když tam budu pracovat, tak budu vědět kde to je, ne?"
Hodil po mně vražedným pohledem. Možná bych měl svoje poznámky radši zamlčovat. Takhle to nevypadá moc dobře.
"Jistěže." Zdálo se, že se ztrácí ve vlastních odpovědích. "Předpokládam že, ti co měli koupit ten dům, byli taky vymyšlení?"
"Cože? Ne!"
"Ne ? A kdy se objeví?"
"Nevím přesně, někdy určitě."
"Takže to celé byla jenom šaškárna."
"Nebyla!"
"Ale prosímtě, netvrď mi nesmysly. Je jasné, že jste si ze mě chtěli jenom vystřelit!"
Sakra! "Ano, možná nejsem zrovna nejspolehlivější, co se plánů týče a možná se stala malá nehoda ale..."
"Malá nehoda?"
"Nech mě domluvit!" nahodil jsem zase tykání a on jen vyjeveně koukal. "... ale to neznamená, že jsem si to celé vymyslel! Možná jsme podpálili elektriku, možná jsme zdemolovali šatník, ale nelhal jsem!" Snad podruhé v životě jsem doopravdy nelhal a on mi nevěří. Ale proč by měl? Nezná mě a já neznám jeho. "Ty lidi přijdou. Nevím kdy a nevím jak, ale vím, že přijdou. Ale klidně mi nevěřte. Stejně k tomu nemáte důvod." Otočil jsem se a odcházel. Posbíral jsem poslední zbytek mojí hrdosti a kráčel pryč se vztyčenou hlavou.
"Počkej!" zavolal za mnou, ale já se nehodlal zastavit. Proč? Uvidíme se v pondělí ve tři a budu muset přežít několik měsíců prací u něj. Možná by nebylo tak špatný se vrátit.
"Počkej sakra!" zavolal znovu, ale já ho stále ignoroval. Uslyšel jsem za sebou kroky a najednou mi jeho ruka přistála na rameni.
"No tak, zastav se," otočil mě k sobě čelem. Chvíli jsme na sebe oba polekaně koukali. Oba dva vykolejený z toho, co právě udělal. Stáli jsme proti sobě tak blízko, jako nikdy. Čím blíž byl, tím byl hezčí. Bál jsem se na něj koukat. Bál jsem se, že vyčte cosi z mého pohledu. Že se mi vysměje, ale tohle všechno jsem byl ochotný riskovat jenom proto, abych na něj mohl koukat dál.
"Věřím ti."
"Vážně?"
"Jo."
"Proč?"
"Nemám nejmenší ponětí," připustil a já na něj zůstal koukat téměř s otevřenou pusou.
"Jak víš, že přijdou?"
"To vám nemůžu říct," střídal jsem vykání a tykání, jak mě zrovna napadlo. Vypadalo to, že víc než já z toho byl zmatený on sám.
"Proč?"
"Protože prostě nemůžu."
"Já ten dům prodávám, možná by bylo dobré mi říct, jestli máš nějaké informace nebo tak, abych se nějak připravil, ale jestli mi nevěříš nebo..."
"Věřím vám, jenom vám to prostě nemůžu říct. Nezlobte se. Nejde to."
"Proč?"
"Protože byste mi nevěřil."
"Mlč zatraceně. Neposlouchal jsi mě?"
"Ale ano! Jenže tady jde o úplně něco jiného."
"A o co?"
"To je právě to, co vám nemůžu říct."
Pozvedl obočí a upřel svůj pohled do mých očí. Koukal jsem na něj a čím dál víc si uvědomoval, že jsem se možná doopravdy zamiloval.
"Nerad vás ruším, ať už děláte cokoliv, ale chybí mi můj parťák," ozval se vedle mě Gerard a já si vzpomněl na svá první slova.
"Koupils ty cíga?" doufal jsem, že mu to dojde.
"Ještě aby ne, chceš?"
Zavrtěl jsem hlavou v odmítavém gestu. On jen pokrčil rameny a jednu si narval do úst.
"Tebe to po tom incidentu ještě nepřešlo?"
"Upřímně, nepřejde mě to asi nikdy. Dřív jsem si říkal, že možná až mě to bude chtít zabít, ale teď? K čertu s tím! Chceš?" nabídl mu z krabičky a on je zavrtěl hlavou a nakrčil nos.
"Jakto, že ty se v pondělí nedostavíš? Co vůbec děláš?"
"Do toho ti nic není, Purdy. Příde Andy, to ti musí stačit," řekl a vyfoukl na něj kouř, který mu utkvěl v ústech.
"Já snad abych radši šel."
"Výbornej nápad ! Hezčí větu jsi snad ještě neřekl!" Střelil po něm pohledem. "Sbohem, Gerarde," prskl směrem k němu a odcházel. Už jsme se chtěli taky dát na odchod, když se otočil zpátky. "Ahoj, Andy. Uvidíme se v pondělí."
"Ahoj," zavolal jsem na něj zpátky a už se konečně rozešel.
"Tak pojď, ty amore," řekl Gerard a popostrčil mě dopředu. Za žádnou cenu se nechci vrátit zpátky. A za žádnou cenu se nemůžu přestat usmívat jako naprostej idiot.










skvělý!!! :)) další díl :D