12.
"Pohni, vole, nebo přijdeme pozdě!"
"To přijdeme i tak!"
"Ale nemusíme přijít zase tak pozdě. Hele, Pitts je tolerantní člověk, ale čím dřív přijdem, tím tolerantnější bude, tak pohni, Sněhurko!" Gerard se hnal ulicí ke škole. Zaspali jsme a trochu nestíhali.
"No tak, půl hodiny nebo čtvrt? Kdo to řeší?"
"Já!"
"Ale no tak! Pane profesore! Kdybyste tak nechvátal, možná byste si stihl ještě zapálit." Gerard se prudce zastavil, až jsem do něj málem narazil.
"To je nápad! Já v tom všem shonu úplně zapomněl kouřit!"
"Ty? Nepovídej!"
Ušklíbl se a tahal z batohu krabičku. Konečně zpomalil do chůze.
"No vidíš! Kvůli cigaretě zastavíš, ale když tě prosím já, tak né!"
"Protože ta cigareta se neprohlížela půl hodiny v zrcadle, takže kvůli ní pozdě nepřijdeme."
"Kdyby jsi nás vzbudil dřív, nebyl by žádnej problém."
"Mám snad ciferník a vteřinovou ručičku, že ze mě děláš budík?"
"Ne ale..."
"A nejsem ani tvoje chůva, Sněhurko!" skočil mi do řeči. Praštil jsem ho do zad, až se zadusil.
"Už to nehul, ty vole." To se mi zdá!
"Dobré ráno, Jeremy, jak ses vyspal?"
"Kde ses tu zase vzal?"
"To bys chtěl vědět, co? Něco ti řeknu, Andy: to ti nikdy neřeknu. Je to umění!" řekl a se zasněným výrazem se rozmáchl rukou do okolí. Zavrtěl jsem hlavou a rozhodl se, že ho příště musíme sledovat.
Učitel ani tak moc nevyšiloval. Rozhodil nevěřícně rukama a s poznámkou o omluvence a klepání na dveře - snad jste si nemysleli, že Gerard klepal? - nás poslal do lavic. Hodiny jsme trávili diskuzí o plánech na víkend a na všední dny, takže všechno utíkalo celkem rychle. Rozhodně rychleji, než u nás. Tam se všechno nekonečně dlouho vleklo. Ale to bylo asi tím, že vedle mě neseděl Gerard, kterýmu se huba ne a ne zavřít a pokaždé z něj vylítla větší a větší hovadina, takže se člověk ani nudit nezačal. U nás seděl profesor Way za katedrou a všechny si měřil nenávistným rybím pohledem. To mi připomíná, že musím Gerardovi říct, že bude vypadat jako ryba.
Po škole jsme seděli v parku a čekali. Měli jsme ještě hodinu, než se každý z nás bude muset vydat pracovním směrem. Pro mě to symbolizovalo alespoň to, že znovu uvidím Ashleyho.
"Ty vole, ty se na něj už celej třeseš," pronesl Gerard, jakoby se mi myšlenky pozvolna psaly na čelo.
"Ne!"
"Sakra, Andy, kdy už si to konečně přiznáš," rozhodil Gerard rukama a upustil na zem balíček žvýkaček.
"Až bude co, si přiznat."
"Andy, čumí ti to i z uší, ty vole."
"Gerarde, nejedl jsi poslední dobou nějaké zrádné houbičky?"
"Sakra, co ty jsi za trvdohlavýho mezka, to není ani možný."
"Já?"
"Já snad?"
"Ty tady do mě furt hučíš nějaký žvásty o tom, ž..."
"Žádný žvásty. Vidím to na tobě už od první chvíle, cos ho potkal a ty mi furt vehementně tvrdíš, že ti je fuk. No tak, Sněhurko, nejsem slepej ani blbej."
"Seš dost dutej na to, abys podpálil elektrický vedení, převrhl skříň, nechal Jinxxe zaseknout hlavu v zábradlí a říkal mi Sněhurko."
Zazubil se a povzdechl si. "Nevím, jestli se bojíš, ale můžeš mi to říct."
"Spíš mám strach to vůbec připustit." Mrštil po mě pohledem a já si přitiskl dlaně na ústa.
"No konečně, Sněhurko! Já se začínal bát, že tvé teplé já z tebe nevydoluju jinak než tím, že ti čorknu tužku na oči!"
"No dobře, uznávám, je tam možná trochu víc..."
"Trochu? Andy! Že já ti ty linky doopravdy vezmu!"
"Dobře. Možná se mi líbí."
"Aby ti huba neupadla! To je asi rozlámu vejpůl!"
"Fajn. Možná jsem se do něj..." nešlo to říct. Nemohl jsem. Zadrhlo se mi to v krku.
"Možná jsi se do něj co, Sněhurko? No tak, řekni to a Gerard tvojí tužce neublíží! Takhle ji možná rozláme na čtvrtiny!"
"Možná jsem se do něj totálně zbláznil!" zařval jsem najednou, až s sebou Gerard trhl. Ale muselo to ven. Dusil jsem to v sobě už moc dlouho. A tenhle pocit byl pro mě moc neznámej, než abych mlčel.
"No, že ti to teda trvalo!" zatleskal a zašlápl vajgl do země.
Seděl jsem na patníku před naším domem a čekal na Ashleyho. Přemítal jsem, jestli bylo doopravdy vhodné říct Gerardovi, to co jsem řekl, ale to se časem uvidí. Ashleyho auto se objevilo zanedlouho. Vystoupil z něj a pozdravil mě. Vypadal úžasně. Jak jinak. Usmál se na mě a já se pomalým šouravým krokem dopravil na sedadlo spolujezdce. Seděl jsem vedle něj a sem tam ho po očku pozoroval. Byl nádherný. Moje srdce běželo maraton a já se snažil uklidnit.
"Málem bych zapomněl!" pronesl vesele a otočil se ke mně. "Včera mi volala nějaká ženská, kvůli tomu domu. Teda spíš mluvila jenom o pozemku."
"Vážně?"
"Jo." To musí být ono! Babička! Vždycky byla taková ta, co vyřizovala věci. Měla dědečka tak trochu pod pantoflem.
"Kdy přijedou?"
"Nevím přesně, někdy koncem týdne." Nadšeně jsem přikývl.
"Nehodláte zase něco předvést, že ne?"
Zasmál jsem se při vzpomínce na naše antré v křoví.
"Ne, buďte v klidu. Jenom je asi přijdu omrknout." Přece bych si nenechal ujít vidět mýho malýho tatínka. Viděl jsem fotky a vždycky jsem se dobře bavil.
"Sám?"
"Nevím, mám strach, že by je Gerard vyplašil."
"To není strach, to je krutá předtucha," opáčil Ashley a já se zasmál.
"Proč vy dva se vlastně tolik nenávidíte?"
"Kvůli němu ten barák prodávám už rok a půl! Pokaždé, když někdo přišel a chtěl ho koupit, vymyslel nějakou blbost a všichni utekli. Někteří s pláčem."
Uchechtl jsem se. Dovedl jsem si to živě předtsavit. "Je mi to naprosto jasný. A proč to dělá?"
"Neměl by ses zeptat spíš jeho?"
"Z něj vždycky vypadne akorát to, že jste nafoukanej a arogantní blbec."
"To že řekl?"
Musel jsem se smát. "Ale no tak. Je to Gerard. Bůh ví, co si doopravdy myslí."
"A co si myslíš ty?" Srdce se zastavilo a mozek přestal fungovat. Oněměle jsem na něj zíral. Jeho oči se upíraly do mých a pražily je, že bych přísahal, že se z těch mých musí kouřit. Výborně Andrew, musíš působit vážně inteligentě, napomenul jsem se v duchu a rychle polkl. "Rozhodně si nemyslím to, co Gerard."
Naklonil hlavu do strany a lehce se usmál. Začal se věnovat zase řízení. Ani jeden z nás už nepromluvil.
Stáli jsme znovu před jeho kůlnou. "Víš, co máš dělat. Budu muset někam odjet, ale snad se vrátím brzy. Hlavně mi odnikud zase nepadej, ano ?"
Nervózně jsem se usmál. "Pokusím s,e ale vy se pokuste mě tak nevyděsit."
"Slibuju," zasmál se a pomalu odcházel. Pomalu jsem si přehrával náš rozhovor v hlavě. Proč to všechno znělo tak hezky. Až teď za celou dobu mě ale napadla jiná věc. Možná, že jsem do něj opravdu zamilovanej, uznávám, ale co on? Jak mě vidí on? Co si o mě myslí? Dle Gerarda je na tom podobně jako já, ale není to blbost? Jsem o několik let mladší, navíc bratranec jeho úhlavního nepřítele a už párkrát jsem mu pomohl mu to zavařit. Zatřásl jsem hlavou a vyhnal ho ven. Dal jsem se do práce.
Na žebřík už jsem naštěstí lézt nemusel. Odklízel jsem bordel a postupně se mi před kůlnou tvořily větší a větší barikády z pytlů. Dodělal jsem prostřední řadu a začal ty pytle vynášet. Venku před jeho domem stála popelnice, do které se to zdaleko nemohlo vejít. Nějak se to vyřeší.
"Andy!" zavolal na mě někdo z protější strany ulice. Zvedl jsem hlavu a uviděl malou copatou holčičku.
"Amy," usmál jsem se na ní. Byla to ta malá čertice z hřiště. "Co tu děláš?"
"Maminka je tu u kamarádky a mám si hrát venku. Ale já se nudím! Neccheš si se mnou házet?"
"Nemůžu Amy, pracuju."
"Jéé a co děláš?"
"Zatím vynášim smetí."
"A můžu ti pomoct?"
"To bys neuneslam Amy."
"A můžu ti aspoň dělat společnost?"
Zasmál jsem se. Mohlo jí být tak sedm. Přemýšlel jsem, jak snadno děti kopírují fráze dospělých a jak snadno se s někým skamarádí. "To víš, že jo, ty rozumbrado."
Usmála se a rozběhla se ke mně. Cpal jsem pytel do popelnice a když jsem se otočil, Amy akorát padala k zemi.
"Pozor," došel jsem k ní a opatrně ji zvednul. Měla pěkně odřené koleno, ale ani nezavzlykala.
"Teda, ani chodit neumíš."
"Ale umím," řekla a dětským způsobem nafoukla tváře.
Zasmál jsem se. "Tak pojď, musíme to vyčistit."
"Hmm..."
Chytil jsem ji za ruku a odvedl k Ashleyho domu. Doufám, že tam má někde lékárničku. Nebo aspoň mýdlo. Opatrně jsem prolezl kumbálem. Na záchodě sice umyvadlo bylo, ale chtělo by to alespoň kysličník. Prošel jsem dveřma do domu. Snad se nenaštve. Dům byl velký a prostorný. Pomohl jsem Amy se vyzout a opatrně jsme vešli dovnitř. Na podlaze ležel šedý koberec. Po stranách byly dveře do dvou místností a pak vedly schody nahoru. Jedny dveře vedly do kuchyně a druhé do obýváku. Ani v jednom z pokojů nebyla lékárnička.
"Zdá se, že budeme muset nahoru."
"Ty to tu neznáš?"
"Ne."
"A proč?"
"Protože tu nebydlím."
"A proč?"
"Protože tu bydlí někdo jiný."
"A proč?" Panebože. Chytil jsem ji za ruku a vylezli jsme do schodů. Odrhnul jsem plastové, průsvitné dveře stranou a octli jsme se v úzké chodbě. Byly tam troje dveře. Jedny z nich musí být koupelna. Z otevřených dveří se zaleskl kousek vany. Došli jsme tam. Posadil jsem Amy na okraj. Sáhl jsem po houbičce a namočil ji do vody a do mýdla. Snad se Ashley nezblázní. Klekl jsem si a opatrně se snažil koleno vyčistit. Pamatuju si, jak mě takhle ošetřovala mamka. Usmál jsem se při vzpomínce na ni. Amy měla to koleno pěkně odřené, ale ani jednou necekla.
"Jsi statečná," pronesl sem. Hrdě se usmála. Otřel jsem krev všude okolo a pomalu čistil ránu od písku.
"Od tebe to vůbec nebolí."
"Tak to jsem rád."
"Kde máš toho zlýho?"
"Gerarda? Ten je někde pryč."
"A proč?"
"Protože má práci jinde."
"A proč?"
"Protože ji nemá tady."
"A proč?"
"Protože by se ten pán asi zbláznil, kdyby tu pracoval."
"Mě by se taky nelíbilo mít doma čerta."
"Ale on není čert."
"Ale je."
Zaslechl jsem smích. Otočil jsem se. "Haló?" zkusil jsem.
"Dobře, slyšels mě," vylezl zpoza rohu vysmátý Ashley.
"A co tě tak pobavilo?"
"Jenom jsem si představil Gerarda s rohama a ocasem jak straší malé děti a došlo mi, že má tahle malá slečna pravdu."
"Nemáš kysličník?"
"Jasně." Stále se smíchem odešel někam pryč a za chvíli se vrátil s lahvičkou v ruce. Podal mi ji. Jemně se mě přitom dotkl a mnou projel mráz.
"Fajn Amy, teď to bude trochu štípat."
"Určitě ne, ty to zařídíš, Andy."
"No to nevím."
"Ale no tak Andy, snaž se," ozval se Ashley a já viděl, jak se zkříženýma rukama stojí opřený o rám dveří a pozoruje mě. Pomalu jsem vylil kysličník Amy na koleno a ona mi stiskla ruku.
"Vidíš, nepálí to," pronesla Amy, i když jsem viděl, že ji to přeci jenom štípe.
"Teda holka, ty máš ale stisk."
"Já vím. Dědeček mě učí hrát páku."
"Páku?"
Přikývla a podívala se na koleno. Ashley si klekl vedle mě a koleno jí přelepil náplastí.
"A je to, princezno," pohladil jsem ji po vlasech.
"Děkuji."
"Nebude tě hledat maminka?"
"Nevím."
"Tak už upaluj," lehce sem ji popostrčil.
"Dobře, ale slib mi, že si spolu zase někdy zaházíme."
"Slibuju."
Rychle ke mně přiskočila a objala mě. Usmál jsem se a vyprovodil ji k vrátkům.
"Co to bylo za andílka?" zeptal se Ashley.
"Ale, jedna taková malá treperenda. Nevadí, že jsem ji vzal nahoru? Nechtělo se mi jí to koleno čistit dole a potřebovalo to mýdlo a tak tak do.."
"V pořádku, Andy. Přece bysme ji nenechali vykrvácet, no ne ?" usmál se a praštil sebou do plastové židle. Skoro to vypadalo jako jiný Ashley.
"Kolik ti toho ještě zbývá?"
"Ještě mi tam zůstaly asi tři pytle z prostředních polic, pak ještě dolní police a podlaha."
"Skvělej systém, fakt," ušklíbl se. Páni, pan Purdy používá ironii? Co se děje?
"Na lepší jsem nepřišel," pokrčil jsem rameny.
"Ale zdravotní sestřička bys byl výborná."
"To mě naučila mamka."
"A kde vůbec je, že jsi tady ?" Sklopil jsem hlavu. Bylo to tu zase. Celých šest měsíců se mě na to nikdo neptal a teď najednou se na to ptají všichni. Jakoby někdo potřeboval, abych se z toho vypovídal, abych se s tím konečně naučil žít. Ale půjde to vůbec někdy? Jasně, že jsem mu mohl říct, že žije v New Jersey, odkud jsem přijel, ale já mu nechtěl lhát.
"Umřela," provrtával jsem pohledem trávník pod sebou. Viděl jsem, jak vstal.
"To mě mrzí."
"To nemusí, neznal jste ji."
"Taky mě to mrzí vůči tobě." Zvedl jsem hlavu a setkal se s útěšným pohledem jeho očí. Přikývl jsem.
"A co.. co se jí stalo, jestli se můžu zeptat."
"Můžete. Ona... měla rakovinu. Dlouho s tím bojovala, ale nakonec..." Bylo mi těžko. Nemluvit o tom bylo snadné. Přehlížet to a dělat, že se možná někdy ještě vrátí, byla zbabělost. Teď, když jsem tu stál před člověkem, který ji neznal a neznal mě, člověk, který neznal všechny detaily, jako lidé v mém okolí. Člověk, který se mě na to ptal. A já se konečně musel postavit tomu čelem. A někomu to říct. Jasně, říct to Gerardovi, ale Gerard pro mě fakticky není úplně cizí, i když tenhle ano. Ale stejně pořád, je to známá tvář.. Ale on je někdo úplně cizí, úplně nový... Nechtěl jsem brečet. Ne před ním, ne tady, ale jako by to na mě všechno dolehlo. Po tváři mi začaly slzy pomalu téct. Když tak nad tím přemýšlím, nikdy jsem ani pořádně nebrečel. Buď jsem byl v šoku, nebo jsem si to nechtěl připustit. Ale teď... Ashley mě naprosto šokoval. Došel ke mně a pevně mě k sobě přivinul. Chtěl jsem být opojen tím dotykem, ale jediné, co jsem cítil, byla nesnesitelná bolest a prázdno. Chytil jsem ho pevně kolem trupu. Hladil mě po vlasech. Moje slzy mu máčely tričko. Nikdy před tím tohle nikdo neudělal. Všechno je jednou poprvé, rozezněl se mi v hlavě Gerardův hlas a já si uvědomil, že teď se toho spousta děje poprvé. Poprvé jsem dokázal říct, co se opravdu stalo. Poprvé jsem připustil sám pro sebe, že už se máma nikdy nevrátí. Poprvé jsem doopravdy brečel a poprvé jsem doopravdy pocítil tu hnusnou bolest. A poprvé jsem přestal všechno předstírat. U nás to byl ten namachrovanej Andy, co mu je jedn,o že maminka umřela. Nikomu jsem nedovolil, aby věděl, jak moc mi chybí. Až do teď. Teď jsem to byl doopravdy já. Bez všeho okolo, prostě já. Ten, kterej není žádnej bezcitnej hrdina, ale normální srab. Ashley mě nepouštěl. Stál tam a pevně mě držel. Příval slz jako by nešel zastavit. Všechno to, co se mělo rozložit do šesti měsíců, bylo tady. V jediný den. Opřel si hlavu o moji a něco šeptal. Moc jsem mu nerozuměl. Trochu jsem se uklidnil, ale nechtěl jsem, aby mě pustil. Zdálo se, že to nemá v plánu.
"Omlouvám se," špitl sem, protože jsem se cítil provinile. Provinile, trapně, prázdně a volně.
"A za co, prosím tě? Že brečíš? To přece není důvod k omluvám, Andy," odtáhl mě od sebe a podíval se mi zpříma do očí.
"Já vím, já jenom..." Nepokračuj, Andy. Ztrapníš se ještě víc. Ztrapníš? Víš co? Dej už mi pokoj, okřikl jsem toho nafoukanýho Andyho v mojí hlavě a odkopl ho pryč. Ashley mě stále svíral v objetí.
"Celejch šest měsíců jsem tak nějak sám sobě nalhával, že se vrátí. Nebo že mi nechybí. Všichni ji znali, nikdo se mě na to neptal. Všichni mě nechali se s tím vypořádat. Možná proto, že jsem to tak chtěl a všechny od sebe odháněl. Nikdy jsem nikomu nemusel přímo říct, že umřela. Nikdy jsem nemusel nikomu říkat proč. Takže to v mojí hlavě bylo jenom jako kdyby odjela. S otcem jsme nikdy neměli moc dobrej vztah. Vždycky mě nechával být. I teď. Snažil se, ale ani mě, ani jemu to moc nešlo. Ale teď. Stojím tady a poprvé musím čelit tomu, že opravdu odešla. Vlastně jsem nikdy snad ani pořádně nebrečel."
Přitiskl mě k sobě ještě víc. "Stále nemáš důvod k omluvám a doufám, že se ani necítíš trapně," ozval se nade mnou po krátké chvíli. " Jediné, co tím ukazuješ je to, že jsi člověk, Andy. A někdy je přestat předstírat ta nejlepší možnost. Ty jsi mi teď dokázal, že jsem se nespletl. Věděl jsem, že nejsi takovej, jak jsi vystupoval. Ukázal jsi mi snad tu nejcitlivější část svojí osobnosti a já ti za to děkuju." Lehce mě praštil do zad a mě po tváři stekla další slza. Necítil jsem se trapně. Dokonce jsem ani neměl příšernou touhu někam utéct a schovat se. Chtěl jsem jenom stát v jeho objetí a dostat ze sebe ven všechno to, co jsem v sobě dusil, i přes to, že mě uvidí a uslyší. Protože jsem si tak nějak přál, aby mě viděl, protože jsem věděl, že on je ten jediný, kdo může.
Beta-reader: wendy choyová (www.storytime.blog.cz)










Doufám, že nepřestaneš psát! :D Už se těším na další! :) Kde bereš napady jak pokračovat? :D Jsi úžasná! ♥