14.Lost in love you are
26. března 2013 v 18:50 | Margie | FF - Lost In Love You AreOk, zlatíčka. Máme tu pokráčko ! Opět vám děkuji za krásné a povzbudivé komentáře, které mě vždycky zahřejí u srdíčka. Prosím, neochuďte mne o ten pocit ;). Opravdu vám patří mé nejuctivější dík. A teď, doufám, že se bude líbit :)
Love you ♥
14.
"Nezapomeň, že dneska musíš končit dřív."
"Už jsem někdy na něco zapomněl?"
"No jo. Láska dělá divy, chlapče."
"Gerarde," pronesl jsem otráveným tónem a sledoval jeho kuřácký úšklebek.
"A ne, že ty auta budu mýt sám a ty si budeš drbat bradu!"
"Měl jsem to v plánu."
"Tak na to rovnou zapomeň. Chceš na ten koncert jít taky nebo ne?"
"Ale jo, jenom..."
"Jenom co?"
"Nikdy jsem nemusel pracovat, když jsem něco chtěl."
"Budeš si muset zvyknout, Sněhurko." Vyplázl jsem na něj jazyk
"Já chápu, že se ti od tvého prince chtít nebude, ale je mi líto."
"O kom se bavíte?" Prudce jsem se otočil, když jsem za sebou uslyšel Ashovo hlas. Pane Bože na nebesích, dej, ať neslyšel tu první polovinu věty. Gerard se na mě zazubil.
"Je mi líto Purdy," - s pozdravem se Gerard neobtěžoval - "Ale budeš mi Andyho muset vydat o půl hodiny dřív." Sledoval jsem Ashleyho, jak se nadechl, ale Gerard hned pokračoval: "Což ti jistě nevadí, vzhledem k tomu, že jsi ho tam prve držel o hodinu dýl. Můžeš být rád, že jsem si pro něj nedošel!" Super. Teď už Ashleymu musí být jasné, o kom jsme mluvili. Měl jsem tendenci zčervenat.
"A taky že jsem. Samozřejmě, že tě pustím," otočil se ke mně a Gerarda ignoroval.
"Díky," snažil jsem se odpovědět klidným hlasem a nemít tváře v barvě Gerardových vlasů.
"Ani se nezeptáš proč?" Zdálo se, že Gerard se dneska potřebuje hádat.
"A neodbyl bys mě s tím, že mi do toho nic není?" Fascinovalo mě, jak na něj Ashley mluvil. Tak lehce a spisovně, jakoby chtěl jasně naznačit, kdo z nich dvou je chytřejší a zároveň dával najevo svůj nezájem. Navíc celou dobu koukal na mě, takže si dovedu představit, jak to Gerarda deptalo.
"Zkazils mi příležitost, Purdy. A navíc, měl jsem v plánu ti to říct, když se jedná o něj."
"Zeptám se Andyho osobně, děkuji."
"Vy dvě hrdličky mě přivedete do hrobu." Vrhl jsem po Gerardovi vražedný pohled. Já ho zabiju! Zabiju!
"Upřímně doufám, že to nebude dlouho trvat," usmál se na něj mile Ashley a já je jenom s pobavením sledoval, že ho to baví.
"S váma není žádná řeč!" zaprskal Gerard a praštil mě po rameni, asi na znamení toho, že jsem se ho nezastal.
"Vyzvednu si tě, Biersacku!"
"Ano, pane profesore!" Zněl úplně stejně, jako kdyby mu bylo pětapadesát. Vážně super. Otočil se a s kroucením hlavy odkráčel.
"Dneska se asi špatně vyspal," prohodil Ash.
"Spíš se o něco praštil," řekl jsem, stále ještě naštvaný. "Nebo ses dobře vyspal ty. A co že nemáš auto?"
"Chtěl jsem se projít." Pozvedl jsem obočí.
"No co!" rozhodil rukama. "Ve zdravém tělě, zdravý duch!"
"To sice jo, ale že to říkáš zrovna ty..."
"Hele! Měl jsem pro tebe překvapení, ale takhle máš smůlu!"
"Co? Ne! To není fér!"
"Ale ano, je."
"No tak!"
"Smůla!"
"Dobře, omlouvám se."
"Ne, ne. To nestačí."
"Fajn, co po mně chceš?"
"Hmmm..." pozvednul jedno obočí a já přemýšlel, jestli to mělo opravdu vyznít tak vyzývavě.
"No dobře, dneska přijdou ty lidi kvůli tomu baráku."
"Vážně?"
"Jo. Uvolňuji tě z práce. Jen pro dnešek! Půjdeme je omrknout. Ale varuju tě! Jestli zase něco provedete..."
"Klid. Je to i v mém zájmu."
"Proč?"
"Prostě je."
Pokrčil rameny. "Musíme tu na ně počkat."
"Na ně?"
"Jop. Přijde celá rodina. Ta ženská je taková svérázná." Neubránil jsem se sentimentálnímu úsměvu.
"Fajn, nedá mi to. Proč tě Gerard tak nutně potřebuje o půl hodiny dřív?"
"Protože musíme jít do práce. Příště už to stihnu normálně, jenže dneska se musíme ještě zapsat a tak..."
"On už práci má ne?"
"Jo, ale potřebujeme prachy na koncert."
"Na jaký koncert?"
"Sex Pistols jsou v neděli v LA a Gerard tam prostě musí být."
"A proč ti říká Sněhurko?"
"Protože je debil," odpověděl jsem trochu dotčeně z toho, že si toho všiml.
Zasmál se. "Náhodou, je to docela roztomilé."
"Vážně? Za prvé, Sněhurka je rodu ženského - čímž předpokládám směřuje k mé orientaci a za druhé, je to princezna - tudíž naznačuje to, že jsem rozmazlený."
"Počkej, ty jsi...?" No jo vlastně. On o tom neví. Nebo teda... Myslel jsem si, že mu to došlo, ale vlastně jsem mu to nikdy neřekl.
"Gay." Za svojí orientaci jsem se přestal stydět už dávno. A před ním mi to mohlo být úplně jedno. I když při představě toho, že jsem zamilovaný zrovna do něj, jsem měl nutkání odvrátit pohled.
"Páni."
"Neříkej mi, že sis to nemyslel."
"Dobře, uznávám, napadlo mě to, ale..."
"Ale co?"
"Nevím. Prostě nešlo říct, že bych mohl stoprocentě vědět, že jsi gay."
"Tak tos nemohl, když jsem ti to neřekl."
"Je to zvláštní."
"Co je zvláštní?"
"Žes to prostě tak najednou řekl. Jakoby to byla ta nejprostší věc na světě. To ti nedošlo, že to nevím, nebo už to prostě tak bereš ?"
"Tak trochu od obojího. Když jsem to řekl, ani mě nenapadlo, že ty o tom nevíš a tak nějak jsem se odnaučil se za to stydět."
"Nemáš s tím problémy třeba ve škole nebo tak?"
"Ve škole mě všichni nenávidí. Nikdo se na mě ani nepodívá, natož, aby se mnou promluvil. Koukají na mě srkz prsty. Ale nikdy mi to nevadilo. Dokud jsem nepoznal Gerarda."
"A Gerard s tím má problém?"
"Ani nejmenší. Gerard - ačkoliv tomu budeš asi těžko věřit - je skvělej kamarád."
"Já ti věřím. Kamarád bude skvělej, ale jakožto nepřítel moc dobrej není."
"Občas mi připadá, jakoby ti bylo stejně jako jemu."
"Tím chceš naznačit, že jsem starý ?"
"To ani náhodou, jenom... Chápeš. Jsi starší, výdělečně činná osoba, s vlastní autem a barákem a hádáš se se sedmnáctiletým klukem, jako kdyby to byl tvuj spolužák."
"Takže chceš říct, že jsem starej!"
"Jsi jenom o... kolik ti vůbec je?"
"Osmadvacet."
"Kecáš!" vypadlo ze mě udiveně. Vážně? Tolik?
"Jsem o jedenáct let starší než ty," pronesl hlasem, který zněl skoro zdrceně. Jako by skrýval mnohem víc, než pouhé konstatování.
"To není možný."
"Proč by nebylo?"
"Netipl bych ti ani pětadvacet! Vypadáš..." Zadrhl se mi dech. Co jsem mu měl říct? Dokonale? Naprosto perfektně? Úchvatně? Nádherně? Neodoloateně? Kouzelně? Krásně? Rozbušilo se mi srdce pod pohledem, jaký mi věnoval. Všechny ty obavy, co by člověk z jeho obličeje ještě před chvílí vyčetl, byly ty tam. Najednou se v nich odrážela zvědavost, touha a ....
"Vypadám jak?" Téměř to zašeptal. Jeho obličej byl pár centimetrů od mého. Vzpomněl jsem si na tu chvíli na jeho zahradě, kdy byl stejně blízko. Tak moc jsem si přál, aby mě políbil, ale on můj obličej o pár centimetrů minul. Vzpomněl jsem si na všechny chvíle, kdy mě jakoby k něčemu vyzýval.
"No?" Znovu to zašeptal. Byl bych býval couvnul, ale rozhodl jsem se, že couvání už bylo dost. Chce si hrát, tak si budu hrát. Naklonil jsem se k němu blíž a letmo se svojí tváří otřel o jeho. Neuhnull. Snažil jsem se uklidnit. Naklonil jsem se ještě blíž.
"Vypadáš naprosto dokonale," zašeptal jsem mu do ucha jak nejtišeji to šlo, ale abych měl jistotu, že mě uslyší. Když jsem se vracel zpět do původní pozice, snažil jsem se netvářit jako naprostej idiot a naopak mít v obličeji náznak lhostejnosti. Myslím, že se mi to povedlo. Zahlédl jsem, jak se mu roztáhly koutky. Tak široký úsměv jsem na něm ještě neviděl. Kdybych ho neznal, řekl bych že zčervenal. Gratuluju, Andy. Haha. Chvíli bylo ticho. Ani jeden z nás pravděpodobně nevěděl, co říct. Nakonec to ovšem nebylo ani nutné, protože jenom chvíli po tom před námi zastavilo auto.
Zvedli jsme se z patníku a pomalu jim šli naproti. Babi s dědou. Bože. Je zvláštní je takhle vidět. Pokud někdy koukáte na fotku svojí babičky a říkáte si, jaká to bylo kočka a stejně si to nedokážete představit, protože ji znáte jenom jakou starou, vrásčtiou a šedovlasou babču. A najednou ta mladá kočka stála přede mnou. Ale úsměv měla pořád stejný. A děda jakbysmet. Za nimi vyskočil malý kluk. Táta. Páni. Byl to tak zvláštní pocit. Můj otec je o sedm let mladší než já a babi s dědou nejsou babi a děda. Je to divný.
"Dobrý den, já jsem Ashley Purdy a prodávám tenhle dům," podal babče ruku Ashley. Vybavil jsem si jeho ruce bez rukávů a projel mnou mráz.
"Těší mě. Vlastně bych spíš mluvila o pozemku, mladý muži."
"Jak myslíte." Ashley vypadal jinak než obvykle. Tak ležérně. Tak v pohodě. Nebyl takový upjatý, jako když mluvil předtím. Byl jiný.
"Těší mě. Jsem Ashley Purdy," podal ruku dědovi.
"Těší mě, Dennis Biersack." Ashley na chvíli ztuhl. Loupl po mě pohledem. A ve mně hrklo. Pravděpodobně si dal dvě a dvě dohromady. Aspoň mám čas něco vymyslet.
"A vy, mladý muži?" otočil se ke mně děda.
"Andy. Těší mě."
"Neviděl jsem váš už někde?"
"O tom pochybuji." Usmál se na mě. Panebože. Je to tak zvláštní.
"Hej, Dennisi, pojď se na to podívat!" křičela od plotu moje babička. Došli jsme do zahrady. Ashley je nechal projít si pozemek a můj malý táta se evidentně nudil.
"Nazdar, Chrisi."
"Jak víš jak se jmenuju?" To jsem nedomyslel. Otočil jsem se na Ashe, který jenom pozvedl obočí. Tohle mu budu muset vysvětlit.
"Jsem jasnovidec."
"Vážně?"
"No jasně."
"Tak jak se menuje moje máma?"
"Isabella."
"Páni. Hustý. A kolik mi je?" Přežvykoval žvýkačku v ústech.
"Deset."
"Hustý. Kde ses to naučil?"
"To se neříká." Vypadal jako dobře rozmazlený dítě. Což on asi byl. Jenom mě nenapadlo, že byl takový.
"A jak se menuješ ty?"
"Andy."
"To je divný méno." Taky s ním můj otec nikdy nesouhlasil. Ale moje mamka si ho prosadila. Je fajn, že nemění své názory.
"Je to tu docela díra."
"Není to jedno? Je ti deset."
"No a?"
"No nic. Jenom je tu kousek les i hřiště, nevím, co bys víc chtěl."
"Nechci se sem stěhovat."
Zvykneš si. Neboj."
"Fakt, jak to víš?"
"Jsem jasnovidec, už jsem ti to říkal."
"Hmm."
"Pane P-pu," zakoktala se babička.
"Purdy," doplnil ji s úsměvem Ashley.
"Ano, tak. Tenhle pozemek je naprosto perfektní, že, Dennisi?"
"Ano. A všechno je tu blízko."
"Dobrá tedy. Sejdeme se někdy a domluvíme veškeré podrobnosti"
"Ano, doufám, že to půjde rychle, aby se tu mohlo co nejdříve začít stavět."
"Budu dělat, co je v mých silách, madam."
"Christiane, jdeme!"
"No, tak zatím, Andy," nastavil ruku, abych si s ním plácnul. Poslechl jsem ho a vylezl zpátky před dům. Snažil jsem si v hlavě srovnat všechny myšlenky. Bylo to tak podivné. Všechno to na mě najednou dolehlo. Pode mnou se objevil Ashleyho stín.
"Nechceš mi tvrdit, že to všechno je shoda náhod?"
"Co všechno?" Klid ,Andy. Klid. Určitě si z toho hned nevydedukuje, že jsi přicestoval strojem času.
"Stejné jméno a znáš jména členů rodiny, dokonce i věk?"
"Ehm, no, já..."
"Jestli to nechceš říct, tak mlč, ale nelži."
"Fajn. Věděl jsem, že přijedou, protože jsou to moji příbuzní. Jsou z mamčiny strany, ale nikdy jsem je neměl možnost vidět a oni o nás nevědí, protože mamka s nima měla nějakou špatnou minulost. Vím, že mi máma říkala, že tady ten pozemek musí koupit kvůli Chrisovi, protože má nějaké zdravotní problémy. Jenom... jenom jsem je chtěl vidět."
"A proč jsi mi to nesměl říct?"
"Nevím, přijde mi to absurdní."
"A to sis myslel, že na to nepřijdu?"
"Ne, to ne, jenom... Nechtělo se mi o tom mluvit."
Pomalu přikývl. "No a co, líbí se ti?"
"Jo. Jsou takový... jiný, než většina mamčiných příbuzných."
"Chápu. Ta ženská je dobrá, ne?"
"Výborná! Kvůli takovým možná chápu, že jsem gay!"
"To je fakt dobrý."
"Co?"
"Že takhle o tom mluvíš. Prostě... tak jednoduše, bereš to jako svojí součást. Většinou se ti lidé za to stydí a ty kolem sebe na to ještě střílíš vtípky."
"A měl bych se za to snad stydět?"
"To určitě ne. Jenom.. chápeš. Prostě. Seš mladej. Mě trvalo roky, než jsem se s tim sžil."
"Cože?"
"A jak vidíš, i do teď mám problém s tím to vyslovit jako normální větu a obcházím to oklikou."
"To bude tou dobou."
"Jak dobou?"
"Ale nic. Jenom... páni."
"Netvrď mi, že ti Gerard neřekl, co se tady povídá."
"Netvrdím. Řekl. Ale nevěděl jsem, jestli tomu mám věřit."
"Proč?"
"Neznal jsem tě. Copak bych si to o tobě mohl myslet, když tě pořádně ani neznám?"
"Většina lidí tomu věří a řekl ti to Gerard."
"Možná už by bylo dobrý si uvědomit, že já nejsem ani Gerard, ani většina."
"To já si ale moc dobře uvědomuju." Zase stál tak blízko mě. Tak strašně jsem ho chtěl políbit. Tak moc. Ale musel jsem se ovládnout. Prostě musel. Protože třeba se mu ani nelíbím. Třeba jsem moc mladej a moc hloupej.
"Máme ještě čas, než si tě vyzvedne Gerard?"
"Řekl bych, že jo. Asi mu dojdu naproti do práce. Překvapím ho."
"Mám návrh. Vezmeme to pěšky lesem přes okraj města a pak tě vyprovodím k Gerardovi."
"Páni, tobě se opravdu dneska chce nějak moc chodit."
"Neurážej mě zase. Chůze je dobrá. Navíc je krásné počasí a při chůzi se vždycky nejlíp mluví."
"Tak fajn." Cožpak jsem mohl dělat něco jiného, než souhlasit ?
Anketa
Komentáře
Dneska jsem zapla počítač, vygooglila si Andley povídky a vyjela mi tahle.. Je prostě úžasná! :O :)
pane bože to je prostě tak naprosto dokonalý a úžasný :33 prosím další další další!!!
no.. víš.. je to uplně úžasný ostatně jako vždy,čtu to asi tak 4 za sebou tuhle jednu kapitolu a pořád mě to neomrzelo :D páni.. jak ty to děláš? :))
nevím co psát :D je to prostě dokonalý, honem další díl prosíím :))
WOW! Tak tahle povídka je naprosto BOMBASTICKÁ!! možná i to je málo! :)* Ty jo, kde bereš ty nápady? :)) Rozhodně piš dál, nemůžu se dočkat další! :))










Závislost na této povídce plné míře :D. Potřebuji další díl ( a to né, že chci...potřebuji!) :D
Jinak jako vždy..úžasně píšeš, jen tak dál ...Jenom tak..kolik je už kapitol? :D