Tak jo, obrovské díky za komentáře ;) Jste úžasní :) Snažím se stále psát a stále všechno vylepšovat, takže doufám, že vytrváte ;) A díky Wendy, by to mělo být vyšperkované i po stylistické stránce. To je vše co mám na srdci takže si užijte další díl :)
8.
"Už jsi napustil tu vodu?"
"Jo."
"Fajn, tak svlíkat, Sněhurko."
Hodil jsem po něm vražedným pohledem. "Fajn, Andy."
Sundal jsem si kalhoty a hodil je do napuštěného umyvadla.
"Tady máš prášek a vyper si to. Doufám, že ti to do rána uschne."
"Já doufám, že ne, aspoň bych si pak mohl vzít ty svoje."
"Neblbni! Já ti je zejtra upravím, slibuju!"
"Jo a jak?"
"Trochu je potrhám, vošmirgluju a poničim, aby nevypadaly tak úhledně, řekněme."
"Chtěl jsi říct, aby nevypadaly tak teple?"
"Ehm, možná."
Vyplázl jsem na něj jazyk a nasypal jsem prášek do vody. V životě jsem si oblečení nenaházel ani do pračky, natož abych ho pral v ruce. Ponořil jsem ruce do vody a začal s těma kalhotama neopatrně máchat.
"Panebože, ty seš dřevák," klel za mnou Gerard.
"Neblbni, ještě jsem to nedělal."
"Všechno je jednou poprvé," zašklebil se a já přemýšlel, jestli to doopravdy mělo znít tak dvojsmyslně, jak to vyznělo. Dle Gerardova výrazu soudím, že ano.
"Nasyp ten prášek na ty nohavice a začni jima třít o sebe."
Začal jsem se hlasitě řehtat. Gerard na mě chvíli tupě zíral a pak se začal zajíkat taky.
"Panebože, ty seš hroznej úchylák."
"Já to neřekl, to ty !"
"Já ti chtěl poradit."
"No tak jestli takhle radíš všem...!"
Gerard se natáhl za sebe a něco po mně hodil.
"Co to bylo?!"
"To byla, prosím pěkně, moje ponožka!"
"Ponožka?! Fuj, ty čuně!" zařval jsem, nabral vodu do dlaní a následně ji na něj vylil.
"Hej!" Gerard byl jedním skokem u mě a mejdlem mi opláchl ksicht.
"Fuj, no počkej!" zavřeštěl jsem, chytil ho za krk a potopil mu hlavu do umyvadla. Přemýšlel jsem, jak dlouho vydrží pod vodou, ale když už začal pouštět bublinky, pustil jsem ho.
"Ty!" zasípal a já popoběhl o kousek dál. Chtěl běžet za mnou, ale nedošlo mu, že je mokrá podlaha a solidně se natáh. Chytil jsem neuvěřitelnej záchvat smíchu.
"Ani chodit tě nenaučili?" smál jsem se mu. Praštil rukou do podlahy a začal se taky smát. "Ale no tak, gravitace nic neznamená!"
"Ano pane profesore, to vidím," našpulil legračně rty a já se nemohl přestat smát. Gerard už taky vypadal míň naštvaně. Vlastně se řehtal na celé kolo.
"Fajn, chtěl jsem ti pomoct, ale za trest si to teď vypereš sám!"
"Však to nějak zvládnu! Jsem přece nejlepší!"
"Egoisto!"
Znovu jsem na něj vyplázl jazyk a sledoval ho, jak vstává.
"Bolí mě prdel!"
"Ale, ale, nejsem tady já ten teplej?"
"Idiote!"
Bylo mi jasné, že myslel to, jak spadl, ale proč ho nenaštvat.
"Možná jsem tě měl radši nechat jako mátohu. Tvé pravé já je nějaké drzé!"
"Ještě řekni, že ti to vadí!"
"Ne," řekl a já se usmál: "Tak vidíš!"
"No vidim, vole! Přetejká ti to!"
"Co?!" otočil jsem se k umyvadlu a viděl, jak z něj doopravdy přetéká voda. Rychle jsem vypnul kohoutek a zkontroloval kalhoty.
"To si vytřeš, Sněhurko!"
"To víš, že jo!"
"Tak pohni, přinesu ti koště!"
Nakonec jsme dali koupelnu úspěšně dohromady. Oba jsme se vysprchovali, najedli a chystali se znovu ke spánku.
"Hele, Andy, nestejská se ti?"
"Po kom?"
"Po rodičích."
"Jsem tu druhej den."
"To jo, ale problém je v tom, že v podstatě nevíš, kdy se vrátíš. Když jedeš na tábor, možná se ti začne stejskat už druhej den, možná až sedmej, ale vždycky si můžeš s jistotou říct, že se tohohle a tohohle vrátíš domů. Možná se ti nestejská vůbec, ale chybí ti domov, tvůj pokoj ale víš, že ještě tolik a tolik dní a znovu tam budeš. Možná ti nechybí nic, ale domácí strava od maminky je domácí strava od maminky."
Odvrátil jsem od něj hlavu. Tohle téma mě pořád bolelo. Bylo to sotva půl roku, co máma zemřela. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat. A měl pravdu. Nevěděl jsem, kdy se vrátím domů, problém byl v tom, že čím déle jsem tu byl, tím lépe mi bylo.
"Andy, nemusíme pořád mluvit jenom o sračkách a dělat voloviny, můžeš se mnou mluvit normálně. Třeba i o Purdym. Nějak to překousnu."
Pan profesor Way mi právě teď nabídl tohle. Ale běž, Andy, tohle vůbec není profesor Way, tohle je prostě Gerard. Tvůj první kamarád. "Já vím. Popravdě. Čím déle jsem tady, tím je to lepší. Chybí mi sice mobil, televize, počítač, ipod, iped, tablet a všechny tyhle věci moderní doby, ale tady jsem poznal mnohem víc."
Naklonil hlavu do strany a čekal, že budu pokračovat. Fajn, jestli to potřeboval slyšet, i já to potřeboval říct! "Tam u nás, nikdy jsem neměl kamarády. Všichni si na mě leda ukazovali prstem. Byl jsem zkrátka ten podivín, co chodí v černým, líčí se a poslouchá tvrdou muziku. Většina se mě buď bála nebo mě nesnášela. Věčně jsem seděl doma a nevěděl, do čeho dloubnout. Otec byl pořád v práci. Nikdy se o mě moc nezajímal, dal mi prachů, kolik jsem chtěl a tím to končilo. Nestěžuju si. Nikdy mi to nevadilo. Zvykl jsem si. Ale teď. Když jsem poznal tebe. Je to zvláštní. U nás nikdo nebyl jako já. Nechápali mě. Ty jsi přišel, nastěhoval sis mě k sobě, posloucháš moje žvatlání a ještě je s tebou prdel."
"Skoro jsi mě dojal," pronesl Gerard a sentimentálně se usmál. Hodil jsem po něm polštář.
"A co tvoje máma?" on se opravdu musí zeptat. Když tak nad tím přemýšlím. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil. S otcem jen tak zběžně, většinou jsme spolu moc nemluvili.
"Před půl rokem umřela." Z mých úst to znělo zvláštně. Většinou jsem si to jen pomyslel jako odpověď. U nás znal mojí mámu každý. Takže všichni věděli, co se stalo a nikdo mě s tím neotravoval.
"Promiň, to jsem nevěděl." Zavrtěl jsem hlavou.
"Co se jí stalo?"
"Měla rakovinu." Gerard přikývl. Chvíli bylo ticho. Každej jsme si v hlavě potřebovali srovnat svoje.
"Proč ty vůbec bydlíš u prarodičů?"
"Máma mě nechtěla. Nějakej týpek ji kdysi zbouchnul a ona byla moc slabá na to, aby šla na potrat. Ale pak přišla na to, že dítě není to, co v životě chce. Nechala mě tady. Nepamatuju si ji, takže mi ani nijak nechybí. Babička s dědou mě vychovali jako vlastního. Vždycky jsem měl všechno, co jsem potřeboval, i když jsme nebyli nejbohatší. Vždycky jsem mohl za dědou přijít a říct mu cokoliv, co jsem chtěl. Pomáhal mi stavět motorky a tak. A babička mi vždycky vyprala a uvařila."
"Já měl vždycky chůvy a spoustu služebných. S mámou jsem si hodně rozumněl. Vždycky mi pomohla. S tátou jsem nikdy neměl nějak výraznej vztah. A k babičce a dědovi jezdíme jenom na Vánoce."
"A nechtěl jsi třeba někdy žít jinak? Však víš, třeba. Nemít tolik peněz a vzdát se všech těch zbytečností a vyměnit to za kamarády a rodičovskou lásku."
"Nikdy. Až do teď."
"Takže se ti tu líbí?"
"Jo."
"A to jsem chtěl slyšet! A na to si, kamaráde, zapálíme!" Začal jsem se smát.
"A co jsi to uzavřel za dohodu s tím blbem?"
"No jednoduše. On prej nemůže udělat nic, ale můžeme my. Takže máme předvést, co umíme, ale nesmíme nic zničit."
"A on se jako bude snažit nás zamaskovat..."
"Asi."
"Mám nápad."
"Jo a jakej?"
"Pučíme si dědovo vysílačky a trochu si pohrajeme s elektrikou."
"To nezní tak zle!"
"Cože? Je to geniální!"
"Tak platí!"
Stál jsem naproti tomu domu opřenej o strom. Sledovalj sem ulici a do zad mě pálilo sluníčko. Zkontroloval jsem hodinky. V tom před dům přijelo černé auto. Chvíli tam stálo a pak ze zadních dveří vystoupil Ashley. Auto odjelo a Ashley se vydal směrem ke mně. Koukal mi do očí. Měl na sobě opět to samé co odpoledne. Košili rozepnutou na první tři knoflíky a obtažené kalhoty. Došel ke mně a chytil mě za ruku.
"Něco ti ukážu," zašeptal mi do ucha a táhl mě směrem k domu. Otevřel dveře. Nepouštěl moji ruku a zavedl mě dovnitř.
"Kam jdeme?" zeptal jsem se a následoval ho jako pejsek.
"Uvidíš," pronesl ztišeným hlasem.
Tichým domem se ozývaly jenom naše kroky. Vyšli jsme nahoru po schodech. Ashley otevřel dveře od jednoho z pokojů. Byla to ložnice. Uvnitř stála jenom postel, nic víc. Došel k oknu a zatáhl závěsy. Pokoj se zahalil do červeného světla. Otočil se ke mně a přitáhl si mě blíž. Naše rty se spojily k sobě. Dlouze mě políbil. Rukou jsem mu sáhl pod triko a s opatrností se dotýkal jeho zad. Prohýbal se pod mými doteky. Náš polibek se prohluboval. Jazyky se zapletly do sebe a jemně a laškovně si spolu hrály. Natiskl jsem se na něj ještě víc. Přesunul ruce k mému zadku. Odtrhl jsem svá ústa od jeho a zadíval se mu do obličeje. Vlasy měl nádherné jako vždy. Obkroužil moje boky a přemístil ruce dopředu. Kousl jsem ho do krku. Pomalu mě pohladil mezi nohama a já hlasitě vydechl. Začal jsem mu rozepínat košili. Stáhl si ji a odhodil za sebe. Přetáhl mi přes hlavu tričko a začal mě pokládat na postel. Nepřestával mě líbat. Pomalu postupoval níž a níž. Rozepl mi kalhoty a odhodil je stranou. Skoro jsem nedýchal. Pomalu mi sundal boxerky. Chvíli na mě ze spoda koukal a pak vzal do úst moje přirození. Opatrně kroužil špičkou jazyka po vrcholku a postupoval níž. Měl jsem dojem, že zešílím. Můj dech se zrychloval. Tahal jsem ho za vlasy. Zrychloval. Jeho dech se mi rozléval po klíně.
"Ashley," zasténal jsem a snažil se zkrotit svoje emoce. Nešlo to. Byl jsem stále víc hlasitější.
"Andy! Andy!" Někdo se mnou zatřásl a já s trhnutím otevřel oči. Rychle jsem se posadil.
"C-c-co se děje?" přeptal jsem se a viděl jsem Gerardovo pobavený výraz. Sklouzl jsem očima níž a všiml si, že můj snový Andy nebyl jediný, kdo byl vzrušený. Otevřel jsem pusu. Rychle jsem se převalil na břicho a zabořil hlavu do polštáře. Určitě jsem úplně zčervenal. Gerard se smíchem zbořil na zem.
"Jsem rád, že se bavíš," pípl jsem tiše a stále nezvedal obličej.
"Ale jdi, Sněhurko!" snažil se říct, ale nedařilo se mu to. Stále se zajíkal hlasitým smíchem. "Tak Ashley, jo?" přeptal se a začal se smát ještě víc. Už z něj vlastně nevycházely žádné zvuky, jenom se otřásal.
"Uhhgrr!" zaklel jsem a přál jsem si probořit se do tý postele.
"Ale no tak, to se stává všem! Nechám ti teď trochu prostoru a půjdu do koupelny."
Rychle jsem se posadil a hodil po něm polštář. Vyplázl na mě jazyk a zmizel ze dveří. Připlesk sem si polštář na obličej a tiše zasténal. Panebože. To není možný. Ten sen. To celý. Panebože. To mi tak chybělo! Ale vážně, Andy, není na tom nic špatného? Že ne, právě jsi měl erotický sen o chlapovi, který je za prvé starší, za druhé v jiné době a za třetí... prostě ne! Uklidni se, to se stává! Mně ne! Takovýhle sen jsem neměl ani nepamatuju! No, tak to jednou muselo přijít. Ale proč zrovna on? Protože se ti líbí, třeba? Nelíbí? Andy? No dobře, možná. Já ti nevím, předtím jsi ho tam očumoval a teď se ti zdál takovýhle sen, vážně na něj myslíš jenom jako na otravu? Teď začínáš mluvit jako Gerard! To ale jenom proto, že víš, že má pravdu. Možná.
"Grrrr," opět jsem zabořil hlavu hlouběji do polštáře.
"Můžu dovnitř, Andy? Nerad bych tě při něčem vyrušil," vlezl dovnitř stále vysmátý Gerard.
"Můžeš mi říct, jak se ti podařilo vyčistit si zuby, jestliže ses celou dobu takhle tlemil ?"
"Těžko, ale šlo to. A ty už taky vstávej! Jestli budeš chtít zase strávit půl hodiny u zrcadla, tak vylez."
"Grrr."
"Ale no tak. Já chápu, že po takovém snu je těžké vstát. Ale budeš muset."
Hodil jsem po něm i ten druhej polštář. Však už jdu. Doufám, že jsem se mezitím aspoň trochu uklidnil. V rychlosti jsem se převlékl a upravil a vyráželi jsme vstříc dalšímu dni.
Beta-reader: wendy choyová (www.storytime.blog.cz)










Tak tenhle díl byl luxusní ... ostatně jako všechny ostatní !! :)