30. dubna 2013 v 7:00 | Margie
|
Omlouvám se za dlouhé čekání ale nějak cítím, že se mi vrací múza :D. Asi proto že mám před sebou další úchyláckou kapitolu ;D. A myslím, že ochutnávka nové povídky se také již brzy vyrýsuje. Napřed by to ale chtělo přečíst si nějakou literaturu, takže to vidím na nějakou mezipauzu, ale nebojte se, nic dlouhého ;) To bych vám neudělala. Šíleně moc vám za všechno děkuju. Jste prostě úžasní a vše komentáře jsou jako slunce v deštivém dni ;). Nemůžu ani napsat jak moc vděčná vám jsem. Jediné co můžu udělat je další kapitola, která vás potěší. takže prosím. Je to jenom a jenom pro Vás a doufám, že se bude líbit, Teď se chvíli nebude dít nic závažnějšího. K tomu se teprve dostaneme ;) Ale už dost řečí....Užijte si kapitolu, a klidně zanechte komentář. Však víte.
Miluji vás mí drazí ♥
26.
" Georgi ! Georgi !" ozvalo se z televize a já se s leknutím probudil.
Poplašeně jsem mrkal a vnímal své tlukoucí srdce.
" Dobré ráno." řekl s lehkým náznakem smíchu Ash.
" Já jsem usnul ?"
" Hmmm." zapředl a políbil mě do vlasů.
" Proč jsi mě nechal ?" zeptal jsem se, stále trochu v rozpacích.
" Jsi sladký když spíš." zašeptal.
" A kvůli tomuhle zjištění jsem prospal celý večer ?" Zasmál se.
Ležel jsem mu v náručí a tiskl se k němu. Jednou rukou mě objímal a druhou měl nenuceně položenou podél těla.
" Spal jsi sotva hodniku." podotkl.
" A to že si sladký, vím už dýl."
" Cože ? Vždyť jsem tu ještě nespal."
" To si byl tak moc opilý, že si to nepamatuješ ?" napověděl mi.
" Vždyť si spal jinde."
Sklopil zrak, usmál se a nevinně zamrkal.
" Nebo ne ?"
" Já jsem chtěl !" řekl rozhořčeně z mého odhalení.
" Ale svým vyznáním jsi mě tak rozhodil, že jsem nedokázal bez tvé přítomnosti racionálně přemýšlet. A spát ? Tak to už vůbec ne. Tak jsem chvíli počkal, abych tě nevzbudil a pak jsem si lehnul k tobě. Nemohl jsem spát skoro celou noc, tak jsem tě pozoroval."
" Tak to v mém stavu musela být opravdu pastva pro oči." zabrblal jsem a on se zahihňal.
Asi té vzpomínce.
" Bylo to roztomilé."
" Tak to promiň, ale to ti nevěřím."
" To je ale škoda." řekl a znovu mi vtiskl lehký polibek.
" Nikdy by mě nenapadlo, že se znovu budu cítit tak... nádherně." prohodil po chvíli a já se spokojeně a sebejistě usmál.
Přece jenom jsem toho byl příčinou.
" Zajímalo by mě, co se doopravdy stalo ? "
" Hm ?"
" No, tohle není skutečnost. Ve skutečnosti si mě nikdy nepoznal.." při pronešení téhle věty mě nepěkně píchlo u srdce.
Chápavě přikývl.
" Takže já žiju vlastně podruhý."
" No.. asi jo."
" To je možný, že bych někde potkal sám sebe ?"
" Asi ne. Je to vlastně něco jako... jinej vesmír. Je to minulost. Já jí vnímám, ale ty ne."
" Já to vnímám !" řekl dotčeně.
" Ale tak jsem to přece nemyslel." řekl jsem omluvně.
" Jenom nevím jak to vysvětlit. Sám tomu pořádně nerozumím. První věc, kterou doopravdy nechápu."
" To ten tvůj čas stojí ?"
" Nevím, ale dávalo by to největší smysl."
" No a co když se s tebou v tom čase přenesli všichni ?"
" Jak to myslíš ?"
" No, já sem se změnil, Gerard, Chris, Amy,Jinxx, chápeš ? Co když se všechny ty osoby přenesli s tebou ?" " Ale Bert a Grace už musí být mrtví. A Amy..."
" Tak jak si to jinak vysvětlíš ?"
" Nijak ! Problém je právě v tom, že si to nedokážu vysvětlit. Vůbec nic z toho !" řekl jsem rozpačitě.
" Psst." uklidnil mě a chlácholivě mě pohladil po vlasech.
" To bude dobrý." řekl mi konejšivě.
" Ne, nebude. Teď je to dobrý, vlastně mnohem víc než to. Ale potom už to dobrý nebude." začínal jsem si uvědomovat prekérnost téhle situace.
Vždyť ho jednou budu muset opustit. Budu se ho muset vzdát ! A nejhorší na tom je, že vůbec zpátky nechci. Nechybí mi nic. Naopak. Vím, že by mi toho chybělo mnohem víc, kdybych odešel. Cítil jsem, jak zpevnil své sevření.
" To má ten čas nebo co to k čertu vlastně vůbec je docela velkej problém. Já se tě totiž jen tak nevzdám." řekl rozhodně a přesvědčoval tím mě i sebe.
A musel jsem mu věřit. Jemu i naší lásce.
Svíral mě ve svém objetí a já věděl, že mě pro potvrzení svých vlastních slov nehodlá pustit.
Cítil jsem nenadálou vlnu slz v mých očí. Slzy smutku,rozpaků i nekonečného štěstí. Snažil jsem se je spěšně všechny zamrkat. Nesnášel jsem pláč. Byl jako přímou ukázkou všech mých slabostí. Jako kdybych tak všem dával najevo, jak moc jsem ve skutečnosti zranitelný. Většinu z nich se mi podařilo udržet pod víčky, ale pár jich bylo příliž těžkách na tak tenkou kůži.
Aniž bych chtěl vylily se ven a stékaly mi lenivě po tváři.
" Ale.." řekl láskyplně Ashley a palcem mi setřel stékající slzy.
" No tak, neplač." utěšoval mě, ale jakoby tím všechno ještě zhoršoval.
Vždycky to na mě tak působilu. Utěšování a milá slova jakoby můj pláč spouštěli nanovo a ještě silněji.
" Omlouvám se." špitl jsem.
" A za co ?"
" Za tohle. Nezasloužíš si to."
" Hm ?"
" Já nevím. Musel sis zvyknout na co, že sem úplně z jinýho století"- dobře, zase jsem to moc dramatizoval. K tomu jsem měl vždycky sklony- " A že..že." nevěděl jsem co říct.
" Na to si šlo zvyknout celkem rychle, vzhledem k okolnostem."
" K jakým okolnostem ?"
" Protože si prostě naprosto úchvatný." zašeptal a já se musel zasmát.
" Tak vám děkuji, pane." řekl jsem usluhovačně a on se ušklíbl.
" No fuj, ještě mi připomínej to, že sem o jedenáct let starší."
" Vadí ti to ?"
" Ne,jenom. Trochu. Víš, ta myšlenka je zvláštní. Si-si skoro ještě dítě." uraženě jsem našpulil pusu a chtěl se ohradit ale zarazil mě.
" Teoreticky vzato. A já nevím. Spousta lidí by to mohlo označit za pedofilii a prostě všeobecně." " Opovaž se říct takovou tu debilní větu o tom, že bys mohl být můj otec. Nemohl bys !" řekl sem mu varovně
. Naštěstí se zasmál.
" Opět ale jenom teoreticky. Prakticky bych mohl být klidně tvůj dědeček."
" Proč je to tak složitý ?" zeptal jsem se v konečném pojmenování situace a víc se mu zachumlal ke krku.
" Já nevím, Andy." odpověděl po pravdě a povzdechl si.
" Miluju tě a chci abys to věděl" řekl jsem mu v náhlé touze vyslovit to dřív, než bude pozdě.
Slzy mi znovu samovolně stékaly.
" Já to vím." řekl pyšně.
" I já tebe." přimáčkl mě k sobě snad nejtěsněji, jak to jen šlo.
Zvedl jsem k němu svůj stále vlhký obličej a nechal se sladce a dlouze políbit. Nebyli jsme spolu příliš dlouho, ale zažili jsme toho dost. A i přes to že mi bylo sedmnáct, věděl jsem, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho. Až on mi vliv do žil novou krev a ukázal mi, že se dá žít. Že se dá žít i se ztrátou milované osoby, protože ať už je ta osoba na onom světě, vy máte u sebe někoho, na kom vám záleží a udělali by ste pro něj cokoliv. Klidně i osmý div světa. A dokázal mi, že svět není jen o nenávisti a přetvářce. Že ho doopravdy zajímají moje pocity. A už teď vím, že mu nikdy nebudu moct poděkovat.
" Možná, že to není zas tak složitý." řekl najednou v reakci na mojí poslední otázku.
" Ne ?" zeptal jsem se udiveně.
" Ne. Víš, Gerard je sice trotl ale jednou za svůj život řekl fakt něco užitečnýho." jeho nenávsitnou poznámku jsem raději přešel bez povšimnutí a soustředil se na další část, téhle věty.
" Miluju tě, a ty miluješ mě. Na čem víc záleží ." řekl s hlasem tak pevným a bez menšího náznaku chvění, až mi z toho přeběhl mráz po zádceh.
" Na ničem."
Taková prostá jednoduchost skrývaná v tak nádherném a opojném citu, jakým je láska. Samozřejmě že měl pravdu. Miluju ho a i on mě. Musíme si užívat všech chvil co máme a věřit, že přečkáme všechno co se nám postaví do cesty. Láska, je silnější než smrt. Neříkali to náhou někdy v nějaký pohádce ? Vždycky jsem se tomu jenom šklebil, ale teď mi to začínalo dávat smysl. " Myslím, že jsem první člověk v historii, co je šťastný, že se vrátil v čase." pronesl jsem svou poznámku po důkladném zhodnocení.
" Možná A to ti nic nechybí ? Co tvůj táta ?"
" Když jsem s otcem byl, bylo to stejný, jako když s ním nejsem."
" Neroumíte si ?"
" Ne." Sakra. To znělo jedovatě.
" Chci říct... co umřela máma, strašně jsme se odcizili."
" A nemělo by to být naopak ?"
" Mělo ale není. On se s tím vypořádáva po svým a já taky. Ale je fakt že mi něco chybí."
" Jo a co ?"
" Mobil."
" E?"
" Telefon, který máš pořád u sebe a dovoláš se s ním kdykoliv a kamkoliv. Nemusíš běhat k veřejným automatům jako idiot."
" To sae jeí celkem užitenčě." zkonstatoval uznale.
" A taky moje auto. Chtěl bych tu mít aspoˇjedno."
" Aspoň ? Kolik jich máš proboha ?"
" Zatím tři, ale měl jsem skoro čtvrté."
" No teda. Ty sis žil teda pěkně rozmazleně."
" Haha."
" No promiň, ale předpokládam, že sis na ně sám nevydělal."
" Předpokládáš správně. Otec vlastní hotely po celý zemi. Je to zbytečný."
" Přijde ti to zbytečný ? A co ten pocit z dobře odvedené práce ? Nebo příprava na život ? Jednou si budeš muset vydělávat sám."
" No..však jsem si už zvyknul Tady. A dokonce i na ruční práce." pozvedl obočí a rty se mu zvlnily v prozíravém a drzém úsměvu.
" Jo ták." řekl jako chápavě, ale já moc dobře věděl, co tím myslel.
Začali jsme se smát a já ho loktem jemně dloubl do žeber.
Zalila mě vlna neuvěřitelného štěstí. Všechno to působilo tak věrně,oddaně a bezstarostně, že kdybych nás sledoval v nějakým filmu, asi bych nad námi jenom nevěřícně kroutil hlavou, jako jsem to dělával již mnohokrát nad přeslazenými hlavními hrdiny romantických komedií. Ale zažívat to, to je zcela něco jiného. Přetočil jsem se a obkročmo si na něj sedl. Měl jsem na sobě jen jeho tričko a boxerky.
" Hele !" zajíkl se a pevně mě chytil za boky.
Sklonil jsem se a a políbil ho. Můj bože.
Na tohle bych si zvyknul. Počkat. Já si můžu zvyknout. Slastně jsem si vychutnával jeho rty. S mlasknutím jsme se od sebe odlepili.
" Nemáš hlad ?"
" Hmm." otřel jsem se mu o krk.
Zahihňal se.
" Myslel jsem jídlo !" napomenul mě laškovně.
Nahodil jsem naooko zhrzený výraz. Ale čím dýl jsem o tom přemýšlel, tím víc mi docháyelo, že hlad opravdu mám.
" A víc že doclea jo." chtěl jsem promést takovou tu hloupou větu o objednání piyyz, ale pak mi to došlo. Tuhle vzmoženost tu asi taky postrádají.
" Tak to budeš muset vstát." Nespokojeně jsem zamručel a pomalu se z něj zvedl.
Kuchyň byla pořád stejná. Trochu chaotická, ale vzhledem k tomu, že Ash bydlel sám, byla naprosto vyhovující.
" Nemám ponětí, co z toho půjde udělat. Vaření mi nikdy moc nešlo."
" A co prosimtě celý dny jíš ?"
" Ve všední dny máme obědy v práci a o víkendech buď někam zajdu nebo si udělam míchaný vajíčka." zazubil se.
" Tak to máš štěstí, že jsem tu já." hrdě jsem se praštil po hrudi.
Ačkoliv o tom nikdo nevěděl, miloval jsem vaření.
" Můžu ?" zeptal jsem se.
" No posím" pokynul mi a já mu prohrabal ledničku.
S tou pizzou to možná nebyl tak špatnej nápad. Měl všechno potřebné. Teda, alespoň na horu. Mouku i droždí sem našel a voda taky tekla, takže jsem se mohl pustit do díla. Vyndal mísu a měchačku a nevěřícně a překvapeně mě sledoval.
" Co ?" zeptal jsem se se smíchem, když už mu trochu padala čelist.
" Máš to pod palcem." zkonstatoval.
Pokrčil jsem rameny a odměřoval mouku po hrnečkách.
" Co to bude ?" zeptal se se zájemem a vytáhl nože.
" Pizza ?"
" Aha." řekl poněkud podezíravě.
Musel jsem se smát vypadal zmateně.
" Můžu ti pomoc ?"
" Můžeš nakrájet zeleninu." choval jsem se, jako kdyby ta kuchyně byla moje, ale teoreticky vzato, teď moje byla.
" Fajn." řekl a trochu neopatrně začal.
" Neřízni se." upozornil jsem ho se smíchem a on na mě jen vyplázl jazyk.
Domíchal jsem těsto a přikryl ho utěrkou. Naštěstí to tak dlouho nekyne. Strčil jsem do Ashe bokem a on uhnul stranou a nůž nechal na prkýnku. Uraženě se zamračil, ale chvíli na to se začal smát. Začal jsem krájet zbytek zeleniny.
" Neměli jste náhodou kuchaře ?"
" Jasně že jo."
" Tak kde ses to proboha naučil ?"
" To mamka. Vždycky když sem byl malej, brala mě s sebou do kuchyně a já jí pomáhal s různejma věcma. Čím sem byl starší, tím ty věci byly složitější. A když onemocněla, všechno jsem dělal sám. Jenom tam se mnou seděla a povídala si a koukala na mě. Divim se, že si to ještě pamatuju. Co umřela tak jsem práh kuchyně nepřekročil." ani jednou jsem se na něj nepodíval.
Nemohl jsem. Můj otupělý a sentimentální výraz nestojí byť za letmý pohled.
Ze zadu mi obmotal ruce kolem pasu a přes moje rameno sledoval moji práci.
" No evidentě si to nezapomněl." podotkl a já jenom přikývl.
Byl jsem šťastný že tam byl se mnou. Nedokázal jsem dělat nic, co mi mámu připomnělo. I když jsem chtěl, ale moc to bolelo. Ale takhle to bylo něco naprosto dokonalého.
Naprosto dokonalý díl! <3 oni jsou spolu tak roztomilí! <3 co nejdřív další prosím :( ;) :*