15. dubna 2013 v 20:24 | Margie
|
Ok, máme tady další část, je neuvěřitelné, že jsme se již přehoupli přes dvacítku ! :) Doufám ve vaši stálou věrnost a zálibu v...tomhle...ať už to nazvete jakkoliv...
Také vás stále prosím o další a další komentáře,hlasy, zkrátka cokoliv... Ani nevíte jakej krásnej pocit z toho mám... Ale co už.. užijte si kapitolu a snad se bude líbit :)
P.S: Bez veškerých pravopisných úprav, omluvte tedy prosím případné chyby. Děkuji.
21.
" Gerade !" rychle jsme se rozběhli k němu. Jinxx ho chytil za ramena. " Nehýbej s ním !" spražil jsem ho rychle a on bleskově uskočil. Nechtěl jsem znít tak hrubě. " Může mít něco zlomenýho, špatně s ním hejbneš a může to bejt ještě horší." vzpomněl jsem si na všechny školní braný dny. Lehce jsem ho profackoval. Nic. "Sakra." sykl jsem. " Kdo bydlí blíž ty nebo on ?" " Co ?" Jinxx byl úplně bledý a oči mu lezly z důlků. " Tvuj táta je doktor ne ?" změnil jsem otázku v rychlém rozpomenutí. " Ale zubní !" " Základy mít musí tak běž ! A zavolej někoho." chvíli stál a nevěřícně koukal. " Běž !" křikl jsem na něj a on se konečně roběhl. " Gerarde ! Gerarde !" volal jsem na něj. Nikde ani noha. Sakra.
Mít tak ten zkurvenej mobil, záchranka by byla na cestě. Zkontroluj životní funkce. Nakopla mě moje mysl. Přiložil jsem hlavu k jeho hrudníku. Srdce mu bylo. Rychle jsem si oddychl. Potřeboval bych zrcátko, abych zkontroloval dech. Jenže žádný nemám. Sakra. Snažil jsem se to odposlechnout, ale nic sem neslyšel. " Kurva." Co teď ? Najednou se mi rozsvítilo. Sáhl jsem do kapsy pro Jinxxovo zapalovač, kterej byl z šedýho matnýho kovu. Vidět je v něm rozmazaně ale na tohle postačí. Přiložil jsem mu ho k ústům a s úlevou sledoval, jak se zamlžuje. " No tak , Gerarde ! Vnímej mě prosím !" křičel jsem na něj ale nic se nedělo. Jinxx nikde. Musel sem zavolat pomoc. Naproti továrně stála telefoní budka. Zdrávas buď Maria ! Prošacoval jsem Gerarda a našel v kapse pár drobných. Rychle jsem se rozběhl k budce. Vytočil jsem so padesát pět a doufal jsem, že už v těhle letech to bylo funkční. " Rychlá záchranná služba." ozvalo se ze sluchátka a já si hlasitě oddechl. " Dobrý den. Můj kamarád spadl ze střechy. Jsme v Los.." ale my nejsme v los Angels ! Sakra ! Jak se to tady jmenuje ? " Jsme na okraji Los Angels ! U firmy Escort !" přečetl jsem spěšně nápis pod krovem střechy. " Ano. Víme kde to je, už jsme tu měli jedno hlášení. Sanitka je již na cestě. Jak je na tom raněný ?" " Životní funkce jsou v pořádku. Srdce mu bije i dýchá. Nereaguje na volání ani na lehké rány." " Hýbali jste s ním ?" zděsil se ženský hlas. " Ne ! " řekl jsem okamžitě. " To je dobře. Nechte ho ležet. Záchranáři už si poradí. Řekněte mi své jméno a jména rodičů raněného. " Jmenuju se Andy Biersack. A Gerard žije s prarodiči. A to jsou Bert a Grace Wayovi." odhadl jsem. " Děkuji, pane Biersacku. Váš kamarád vám může být vděčný."
Za chvíli se přiřítil Jinxx i s jeho tátou. " Co ste to ksakru vyváděli vy pitomcí !" prskal jakmile uviděl Gerada ležícího na zemi. " Záchranka je na cestě." " Vím, sám sem jí volal." " Taky jsem s nima mluvil. Nemáme s ním hejbat, jenom kontrolovat stav životních funkcí." " Kontrolovals to ?" " Jo srdce bylo a dýchyt dýchal." " Fajn." Jinxxův táta to všechno ještě jednou překontroloval. Pak už jsme slyšely zvuk sirény. " Ustupte, prosím. Ustupte !" odháněli nás okamžitě záchranáři a nakládali Geeho na nosítka. " Můžeme jéct s vámi ?" ptal se okamžitě Jinxx. " Do záchranky smí jenom příbuzní. Je mi líto." " Já jsem jeho bratranec !" rozkřikl jsem se ihned v rozpomění na naši malou historku. " Opravdu ?" " Ano ! Sem z New Jersey ! Zeptejte se klidně.." " Na to není čas, nastupte si." " Pojď." mávl sem na Jinxxe. " Ale on není příbuzný !" " On jede se mnou !" řekl sem rozhodně a zapíchl jsem ty dva pohledem. " Nemáme čas, přestaňte se tu se mnou handrkovat !" zařval jsem a oni nám v námhlém procitnutí pokynuli ke vstupu.
Seděl jsem na lavičce vedle Jinxxe a nervózně poklepával nohou. Jinxx byl úplně bledý s prázdným výrazem a koukal někam před sebe. " Si v pohodě ?" zeptal jsem se ho, když se mi začínalo zdát, že nedýchá. " Jo." vydechl a opřel si hlavu o zeď za námi. " Přežije to, viď ?" " Jasně že jo !" řekl jsem. Ani jednou jsem se neopovážil pochybovat o tom, že ne. Zdálo se, že Jinxx celou situaci snáší hůř než já. Už když sme byli v tý továrně, byl nějakej mimo. Tyhle situace evidetně nejsou jeho parketa. Bylo zvláštní ho takhle sledovat. Obvykle vypadal tak klidně, tajemně a vesele. Ale teď vypadal naprosto sklesle. " Andy !" uslyšel jsem Bertovo hlas a rychle jsem vstal. Co mu asi řeknu ?" " Kde je Gee ?" " V ordinaci. Dělají mu snímky mozku, nebo co." Gerardovo babička mě spálila pohledem. Sklopil jsem zrak. " Jak se to stalo ?" doléhal Bert. " No, lezli jsme po střeše Escortu A Gerard nějak ztratil rovnováhu a spadl." To že si musel zapalovat, sem jaksi vynechal. " Proč ste tam proboha lezli ?" křičela se slzami v očích Grace. " Já, já nevím. Omlouvám se, byla to blbost !" " To teda byla víš co všechno se vám mohlo stát ?! A ty si v pořádku Andy ? Není ti nic ?" překvapila mě svojí starostlivostí. " N-ne. Jsem v pořádku." " Ach můj bože." vydechla a rychle si mě strhla do náruče. Byl jsem naprosto šokovaný. " Dej Bůh ať se mému chlapečkovi nic nestane."! Šeptala mi do vlasů. " Nech toho Grace. Je to pořádnej chlap, nějakejch pár metrů ho nerozhodí." řekl s vždy přítomným úsměvem Bert. Přemýšlel jsem , jak to dělá. " A co ty chlapče ? Není ti špatně ?" promluvil Bert k Jinxxovi, když si ho všiml. " Si úplně bílý." pronesla zděšeně Grace a přiložila mu ruku na čelo. " Jsem v pohodě." řekl skoro neslyšně Jinxx a těžce polkl. On má o něj opravdu hroznej strach. " No tak Jinxxi, bude v pohodě. Dyť ho znáš pitomce jednoho." šťouchl jsem do něj ve snaze odlehčit atmosféru. Jenom se smutně pousmál.
Z protějších dvěří vylezl doktor. " Paní Wayová ?" " Ano ?" vrhla se k němu hned Grace. " Gerard není ohrožen na životě." ze všech stran se ozvalo úlevné vydechnutí. " Má silný otřes mozku a zlomenou pravou nohu. Je v bezvědomí. Nevíme jak dlouho to potrvá. Pár dní si tady poleží." shrnul doktor stručně. " Pane Bože." Jinxx se sesunul na židli. " Můžeme ho vidět ?" ozval se Bert. " Jistě ale choďte raději po dvou." pronesl doktor a opatrně nás nasměroval k Gerardově pokoji. S Jinxxem sme vyčkávali na chodbě, než se vrátí Bert s Grace. Za deset minut vylezli a Grace si sušila oči. Bert ji k sobě tiskl. " Neplač babi, bude v pořádku." říkal jí konejšivě. " Andy pospěště si. Počkáme na tebe dole a pak půjdeme domů." řekla mi Grace a štípla mě do tváře. Šokovaně jsem na ní zůstal hledět. " No co ! Přece si nečekal že tě výhodíme na ulici, když je Gee v nemocnici." " Ne, ne jenom... Nic. Děkuju vám. Hned jsem tady." vřele jsem se na ní usmál a rychle se otočil k Jinxxovi. Ten už netrpělivě postával u dveří. " Můžem ?" zeptal jsem se ho při pohledu do jeho bledé tváře. Přikývl a pomlau otevřel dveře. Gerard ležel na posteli bez jakékoliv známky života. Kolem něj byly pípající stroje a byl napojený na všelijaké hadičky. Podepřená noha mu ležela na posteli. Vypadal tak bezmocně. Bylo to zvláštní. Ten neohrožený, věčně hýřící vtipem Gerard tu ležel na posteli, v bezvědomí s otřesem toho svýho pitomýho mozku a zlámanou nohou. Musel jsem se pousmát. " Konečně chvíli mlčí." prohodil jsem k Jinxxovi svojí myšlenku a on se navzdory situaci taky zasmál. " To je takovej idiot." řekl konečně nějakou větu. " To teda je." řekl sem a posadil se k němu. Jinxx mě napadobil. " Co teď budeme dělat ?" zeptal jsem se a on jen pokrčil rameny. " Budeme se muset zabavit po svém." " Zdá se, že nemocnice bude mít rušný týden." řekl jsem při představě našich návštěv. " Já říkal, že ho to kouření jednou zabije." " Stejně nepřetane." " Tak tady bude muset že jo." " Tak u toho bych chtěl bejt !" nahodil jsem věcně při vzpomínce na všechny ty případy, kdy Gerard kouřil. Ne. Nemocnice ho rozhodně nezastaví. " Měli bysme jít." řekl jsem a pomalu se zvedal. Jinxx se ke mně neochotně připojil. " Bude v pořádku, že jo ?" " On ? Určitě. Ten by nedovolil abychom se ho zbavili dýl jak na pár hodin." Jinxx přikývl a zasmál se. Opustili jsme jeho pokoj a dohodli se na další návštěvě.
Gerardovo babička ke mně byla vždycky milá, ale tohle mě vyvádělo z míry. Jakoby se potřebovala o někoho starat, když tu není Gerard. Nečekal jsem že mě vyhodí, ale docela mě vyšokovalo jejich chování. Starali se i o mě. Jestli mi něco není, jestli mě něco nebolí. Pořád se ujišťovali. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem se takhle necítil. Nikdy sem necítil tolik starosti, laskavosti. V tu noc jsem moc nespal. Přišli jsme domů asi v jednu ráno a já už neusnul.
Ráno, když sem vstával do školy, sem vypadal jako zombiek. Hodil jsem na sebe první co jsem našel a ani s líčením jsem se neobtěžoval. Gerardovo babička mi udělal svačinu a říkala že volal doktor. Gerard se stále neprobral ale kelsla mu teplota. Rozloučil jsem se s ní a vydal se do školy.
Bylo to zvláštní. Gerard se mnou byl vždycky na každym kroku a teď tu nebyl. Bylo mi hrozně divně. Tak nějak prázdně. Chyběl mi. Najednou jako bych nevěděl co mám dělat. A Jinxx na tom byl ještě hůř. Celej den byl mimo. " Kdy za nim pojedeme ?" " Dneska v šest nám jede autobus." " Fajn." " Hele, zvládáš to ?" " Jasně." řekl jakoby nic a pokrčil rameny. Zapálil si. " Spal si vůbec ?" " Ne, ale ty taky ne." řekl a ukázal na moje kruhy pod očima. Se souhlasným výrazem jsem přikývl. " Kdy myslíš že se probere ?" " V jeho případě ? Hodně brzo." " Snad máš pravdu." hlesla vyčerpaně si sedl na patník. " Tak sme si tu zbyly na pospas co ?" zeptal se po chvíli ticha. " To teda. Bez něj je to nějaký divný. Vlastně za celou tu dobu co sem tady, sem nikde nebyl sám. A to ani nedomejšlim, jak to teď bude vypadat v práci." " Budeš se nudit." " To mi je jasný." " A v kolik je sraz ?" " No v práci končim ve čtyři a pak se zastavim asi u Ashleyho." při vyslovení toho jména se chtě nechtě zakřením. " A no jó vlastně ! Pán je zamilovaný !" dloubl mě do žeber Jinxx. Konečne, jako by se vracel. Debilně sem se zakřenil. " Přeju vám to." utrousil s úsměvem a naprosto mě tím vyvedl z míry. " To jako fakt ?" " No jasně ! Je to skvělý ! A hlavně už ste se konečně dali dohromady ! Že vám to ale trvalo." zazubil se. " Jo. Bylo to takový... hektický." " No to teda a trvalo vám to snad věčnost !" " A co ty a láska ?" zeptal sem se, když mi došlo že toho o něm moc nevim. Tak divně se ošil. " Ale prosim tě. Fuj. S tim na mě nechoď." zakřenil se a já se zasmál. " Aspoň se líp poznáme, když nám Gerard nebude stát furt za prdelí." pronesl a zapálil si další cigaretu. " Jo, to je fakt i když zdá se, že ty o mě toho víš docela dost." opět se zazubil. " Jak já to dělám ?" " No, to by mě teda taky zajímalo." Chvíli sme mlčeli. " Ty seš vůbec jako mýtická bytost." " Já ?" zeptal se s pobaveným údivem. " Jo ! Vždycky se někde zjevíš, bůh ví od kud, všechno víš." " To je umění. Navíc to že se někde zjevim, vim kudy Gerard chodí." " Jak to víš ?" " Prostě to vim. Znám se už dlouho." Přikývl sem. " Jak dlouho se znáte ?" " Od školky." " Hustý." " Jo, seználili sme se na hanbě, protože sme dělali největší bordel." zasmál se té vzpomínce. " Pak nás dali do stejný třídy a vod tý doby sme se spolu prostě bavili. On jako chuďátko sirotek, co mu všechno procházelo a já jako rozmazlenej doktorskej synáček, co mu taky všechno procházelo." " Tak vás dva bych chtěl vidět. Takový dva malí smradí." " Jo, to sme byli. Všechny sme pěkně srali a pak sme se zaměřili už jenom na konkrétní osoby." " Ashley." vytušil jsem. " Přesně tak." " Proč ste s tim vůbec začali ?" " Ten dům dřív patřil Gerardovo prarodičům." " Cože ?" " Jo, potom vyhodili Berta z práce a museli ten dům pustit. A Ashley ho začal prodávat. Logicky ho Gerard začal nesnášet, i když to nebyla jeho vina." " Tohle mi Gerard nikdy neřekl." " Nerad o tom mluví." " Tobě to řekl." " Sem jako jeho brácha, jasně, že mi to řekne. Navíc ty seš pěkně rozmazlenej, takže je logický, že ti to nechce říct." " Ale Ash za to nemůže." " Nemůže za to nikdo, ale Gerard má potřebu z toho někoho vinit. A Purdy to prostě schytal. Na druhou stranu. Je s nim sranda. Jako jeden z mála nás neignoroval a válčil s náma o sto šest." opět se zakřenil. " To mi je jasný, je jako malý dítě." zakroutil sem hlavou. " Tys věděl o tom že je gay ?" zeptal sem se. " Jasně že jo. Věděli to tu všichni." " Já myslel, že se to jenom tak povídalo." " No tak, nikdo to nevěděl přesně, ale s tim blonďákem se určitě jenom nekamarádil." " S blonďákem ?" " Jo, tak tři roky zpátky tu jeden strašil. Motal se kolem něj. Nehnuli se od sebe nakrok. Pořád to byli jenom kamarádi a ani jeden z nich nebyl teplej, ale tak okolí si vždycky udělá vlastní obrázek." " A výjimečně pravdivej." " Někdy se hold lidi trefí." " Jakej byl ?" " Kdo ?" " Ten blonďák ?" " Já nevim. Blonďatej !" " Haha !" " Já fakt nevim, neznal sem ho. Byl docela hezkej." našpulil sem pusu a pokrčil rameny. " A kde je teď ?" " Nevim, říkam ti, že sem ho neznal." " Fajn." přikývl jsem. " Měl bych jít." " Jasně láska volá ! Co je přátelství oproti lásce !" " Poetická duše ?" " Možná." " Netruchli. Uvidíme se za chvíli na zastávce." " A pak směr Gerard !" řekl rozradostněně. " Jo." odpověděl sem. Byl jako malý dítě.
" Ashi !" zakřičel jsem na něj, když sem ho viděl stát u vchodových dveří. Nesl knihu a pití. Evidentně se chystal odpočívat. " Pojď dovnitř !" křikl na mě zpět a rty roztáhl v širokém úsměvu. A ve mně jako by všechno roztálo. " Ahoj." pozdravil mě měkkce, když jsem k němu došel. " Ahoj." oplatil jsem mu pozdrav a přiblbe se na něj usmál. Dovedl mě do zadu do zahrady a posadil se na houpačku. Sedl sem si vedle něj a unaveně mu opřel hlavu o rameno. " Páni, nenalíčený, neučesaný, kruhy pod očima, skoro spíš, co si dělal v noci ?" dloubl mě a já se pousmál. " Byl sem v nemocnici." " cože ?" prudce se narovnal. " Jo. Gerarda vezla záchranka." viditelně si oddechl a já ho lehce šťouchl. " No co, sem rád že není nic tobě." usmál sem se. " A co se mu stalo." " Spadnul." " Od kud ?" " Ze střechy" " Z jaký střechy ?" " Ze střechy Escortu." " Co proboha dělal na střeše Escortu ?" " Všichni sme tam byli. Jenže on si při slejzání musel zapálit." " Ježišikriste to je ale blbec." " To je." " A je v pořádku?" " Otřes mozku a zlomená noha. Ještě se neprobral." konstatoval jsem a unaveně se mu otřel o krk. " Seš jako ospalý kotě." " Tomu bych i věřil." zasmál se. Lehl si na houpačku a položil mě na sebe, tak, jak už to jednou udělal. "A jak ses měl ty ?" zeptal jsem se. " Chyběls mi." broukl mi do vlasů a já se usmál. " Ty mě taky." zavrněl jsem a přitiskl se k němu blíž. Nic neříkal. Nechal mě na něm ležet. Vítr nás nežně houpal a on mě jemně hladil po zádech. A já bych dal cokoliv za to abych nemusel vstávat.
Super! :D jinak ani nevím jak to popsat.
Doufám že se Gerard rychle probere. A ten konec úplně dokonalej. Už se nemůžu dočkat pokračování