With every breath I feel you there
Forbidden love is falling
Your eyes sing despair
I bleed for you
Forever I will lay awake
I see the truth
I've given you my heart to break
I would die for you
So much pain.... So much memories ... It hurts ... Really
Nenávidim tuhle sebelítost a utápění se ve vlastní blbosti... Život je příliš pomíjivý na to, abych pořád viděla všechno černě... Ale věřit ve šťastný konce ? Tak tuhle víru už jsem asi na dobro ztratila. Až teď jsem pochopila, jak Andy myslel tu část z In The End " Or am I just a shell ?" Protože přesně tak se teď cítím. Jako ulita, uvnitř naprosto prázdná, nevnímající jen s tupou bolestí odrážející se od stěn a bez schopnosti se z čehokoliv radovat. Až bych si za to nejradši nafackovala....
Nejradši bych si nafackovala za spoustu věcí. Hlavně za ty hnusný myšlenky co mi podstrkuje moje záhadně objevené vnitřní já.. Je to šílený. Už si připadam jako schyzofrenik, když pokaždý, co se mi v hlavě vybaví nějaký můj "problém" ozve se jenom " Ty víš jaké řešení to má. Ty víš co je nejlepší !" A pak už jen přistihnu sama sebe jak... To už jsem se do prdele úplně zbláznila ?!
Cause it's the end and I'm not afraid
I'm not afraid to die.
Musim se nějak postavit na nohy. Musim nějak všechno zvládnout. Problém je v tom, že nevím jak... Všichni říkají jenom věř že bude líp... věř tomuhle a věř tamtomu... Ale já nemůžu... Vážně, kdybych za každej slib, co mi kdy kdo dal měla dostat korunu, je ze mě milionář. A kdybych je za každej splněnej měla vrátit, no pořád sem milionář ! Už ani nevim, čemu můžu věřit... Nemůžu věřit především sama sobě. A to je asi to nejhorší. Protože s každou další minutou se víc a víc nenávidim a nemůžu to zastavit..... Nemůžu dělat vůbec nic.
Then I lost it all
Dead and broken my
Backs against the wall
Cut me, open I...
Just trying to breathe
"Just trying to figure it out
Because I built these walls
To watch 'em crumble down"
I said
Then I lost it all
Who can save me now?
Pamatuju si o téhle písničce jak Andy říkal, že každý z nás se občas potřebuje cítit špatně. Užírat se vlastníma chybama a problémama i když jsou sebemalichernější. A že je to fajn, protože díky tomu jsme silnější a schopni jít dál. Že je to vlastně ku prospěchu věci. Já jenom přemýšlim, jak prospěšný to bude mně..
Stydím se za sebe a za svoje chování. Vážně jo. Jen kdybych tomu mohla zabránit....
You've been running for so long still breathing
Hoping soon to find a song worth singing
Every chapter of this note they're reading
But you're slowly losing hope on bleeding
No každopádně už končím s touhle sentimentální blbostí. Koukam, že se jich tu hromadí pořád víc a víc. No jejda. Tak to vypadá že si sem chodim pořád jenom stěžovat. Snad mě za to nebudete chtít ukřižovat.
Závěrem patří poděkování těmo, co mě drží při smyslech a při životě a co mají nějakým záhadným způsobem sílu poslouchat moje blbý kecy a věčný fňukání... A těm, které můžu poslouchat já a díky jejich útešným slovům nezešílet.
A já se ptám co zbývá ?
Čekej... Věř... Žij
I'm taking over
A shot to the new world order
I am bulletproof!
BTW:
Tohle je první věc, které jsem se od včerejška upřímně zasmála. :D Tak třeba vám to taky trochu pomůže, po téhle snůšce debilně sentimentálních a vadných keců ;DD























