close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

“Would you destroy Something perfect in order to make it beautiful?”

1. února 2015 v 20:04 | Margie |  my mind
Vážení a milí čtenáři, nebo lépe řečeno milovaní přeživší a věrní !
Je to již vskutku dlouhá doba co jsem viděla písmena běhat po těhle řádkách s co jsem horlivě vymýšlela každé další slůvko. Netřeba říkat kolik se toho od té doby změnilo. Je toho strašně strašně moc. Ale teď právě teď kdy se opět cítím nejhůř nalézám své útočiště tady. Zas a znovu. Již několikrát jsem tenhle článek rozepsala, uložila a nikdy nedokončila. Nikdy jsem nevěděla kde začít, jak pokračovat a co vám říct, jak se vám omluvit. Překvapilo mě, že jste na mě nezapomněli i po tak dlouhé době a zahřálo mě to. Opravdu neskutečně moc si toho vážím. A tak tu teď sedím a snažím se dát dohromady z tisíce rozepsaných článků, jeden jediný smysluplný. Jak banální se to dříve zdálo a jak těžké to nyní je. To, co pro mě dříve bylo potěšením a samozřejmostí je teď věru nelehká záležitost.
V první řadě se vám chci omluvit za neomluvitelně a nesnesitelně dlouhou dobu mojí neaktivity. Je to už dobrých půl roku, možná i déle. Dříve jsem sem psala každou maličkost i malichernost. Ale kde jsou ty časy ? Přijměte prosím mou omluvu a věřte že to nedělám schválně. Je čím dál tím těžší najít čas i chuť. ŠKola, známky, rodina...Někdy ani nevim kde mi hlava stojí a jen tiše doufám že je pořád ještě na mém krku. I o tom občas dost silně pochybuju.
A teď... přichází ta vypravovací lomeno stěžovací si část. Už dlouho jsem to nedělala tak doufám že mi odpustíte nekorektnost a netvárnost mého projevu.
Jednou už jsem myslím říkala, že je život jako zamrzlá voda bez konce. Jdete, jdete a máte pevnou půdu pod nohama. Cítíte se v bezpečí i přesto, že víte, jaká všechna nebezpečí jsou pod vámi. Víte že můžete spadnout, víte že můžete umřít, ale cesty zpět není. Je to led bez břehu a bez zábradlí. Jediným vaším úkolem je, se udržet nahoře. Vyhýbat se tenkým místům a když už se náhodou propadnete, rychle se odrazit ode dna a hledat cestu ven dřívm než vás temnota a chlad zcela pohltí. Musíte se ale cestou poprat se spoustu překážek. Kde je cesta ven ? Jak dlouho můžete zůstat pod vodou než vám dojde dech ? Nebo se najde někdo, kdo vám podá pomocnou ruku a bude se klouzat s vámi ? Já jsem v posledních dnech asi ten tonoucí člověk. A měla jsem pocit že mi brzy dojde dech. Nikde nikdo nebyl. A když už měla jsem pocit, že mi spíš strká hlavu pod hladinu než aby mi pomohl ven. A tak jsem tady. Jenže teď koukám nahoru a matně přes led vidím stát spoustu lidí se sekerou. A v mém srdci je naděje.
Jestli jsem se poučila ze svých chyb ? Kdo ví. Jisté ale je, že jsem si naběhla a sakra to bolelo.Vlastně to pořád ještě bolí. Nechci to tady rozebírat do detailů, to by se možná vydalo za knihu, jenom věřte, že se stalo spoustu nepěkných věcí, které mě srazili. Nebudu si stěžovat. Ať je to jakkoliv stále se k tomu cítím neoprávněná. Přeskočme tedy k části kdy jste někde mezi dnem a hladinou a nevíte, kterým směrem plavete. Lidi vždycly říkají že na dně je jim nejhůř. Podle mě je to pěkná blbost. Plácat se někde uprostřed je mnohem horší. Protože když už nic, ode dna se člověk aspoň odrazí. Vždycky. Nic jinýho mu ani nezbyde. Ale jak se odrazit od ničeho ? Když kolem je prázdno. A tak se stalo vážení, že jsem v prázdnu opět uslyšela tóny hudby. A plavala jsem za nima.
Dne 28.1.2015 se mi splnil jede z mých snů. S mojí kamarádkou jsme v pražské Lucerně na své vlastní uši a oči spatřili Gerarda Waye. Pana dokonalého. Každý kdo četl můj blog ví, jaký vztah jsem měla k tomuhle pánovi a k jeho práci. Vidět ho na živo bylo pro mě jako zázrak. Když vyšel na podium ani nevím proč, ale začala jsem plakat. Byla jsem šťastná. Opravdu. Hrál svoje písničky z nového alba. A já křičela a ječela. Potom, pan úchvatný -on to prostě musel udělat- zazpíval neodolatelně pomalou a nádhernou písničku jen s piánem. Netřeba říkat že to už jsem brečela tuplem. Přísahám bohu že jsem do teď nevěřila, že lidé mají husí kůži z toho, když slyší někoho zpívat, ale teď už nemůžu pochybovat. Všechnny chlupy který sem si neoholila ( :D) mi stáli a mráz mi běhal až po zádech. Byl to ten nejkrásnější moment. A jak všicni známe pana Waye, nebyl by to on aby si na koncertě neodpustil proslov. Mluvil o depresích a o těžkých cvhílích a o tom že vždycky je cesta nahoru. A v ten moment jsem si toho hodně uvědomila. Všechno co ve mě bylo jsem nechala spadnout. A konečně jsem se měla od čeho odrazit. Tenhle chlap mi už znovu pomohl. A tentokrát opravdu hodně.
Následujícího dne jsem se pro změnu odebrala na oslavu svojí kamarýdky. A tam jsem si uvědomila, kolik lidí mám kolem sebe. A jakou úžasnou oporu a podporu v nich mám. Nenechali mě spadnout, podrželi mě a vytáhli. A já stála mezi nima a připadala si šťastná. Měla jsem kolem sebe rodinu. Měla jsem kolem sebe přátele. A v tu chvíli jsem si nemohla přát víc.
Stalo se toho neskutečně hodně. Ale jen vám chci říct. Ať se děje cokoliv, nikdy niklomu nedovolte, aby vám sebral to, kdo jste. Mě se to stalo a proto sem taky dopadla jak jsem dopadla. Přestala sem být sama sebou a snažila jsem se být někým, kdo mi nebyl ani vzdáleně podobný. Ale skončila jsem. Dokázala jsem znovu roztáhnout křídla a letět dál. Zavřít dveře za svojí minulostí a přestat se ohlížet. Zapomněla jsem na chvíli na potřeby druhých a nechala na povrch vystoupat ty svoje. Kdo ví, jak to jednou dopadne. Kdo ví jestli to bylo opravdu správné rozhodnutí. Pro teď ovšem určitě ano. A proto vás opravdu prosím. ALWAYS BE YOURSELF ! nezáleží na tom co si o vás jiní myslí, a jestli vás berou. Až příliš pozdě jsem pochopila, že jestli vás někdo nemá rád takoví jaký jste, nemá to vůbec cenu. Přetvářka, lži a snaha o nemožné vás brzy zničí. A začnete se nenávidět. Vaši přátelé vás začnou nenávidět. A vám nezbyde nic než čekat. Na zázrak. A já ten zázrak našla. Našla jsem ho v těch opravdových kamarádech. Když jsem se ve čtvrtek pod lehkým vlivem alkoholu rozplakala a kolem mě najednou bylo spoustu lidí kteří mě všichni chtěli obejmout. Dostala jsem sílu se postavit zpátky na nohy. A tak chci tímto článkem, poděkovat všem, kteří mi pomohli. Kteří mě objali a řekli mi, že to bude dobrý, že jsou tu se mnou. Jste moje všechno a nikdy NIKDY vám to nezapomenu <3 A mé velké poděkování patří hlavně Simonce. Která se přes všechno co se stalo na mě nikdy nevykašlala. Nezapomenu ti to.
A vám se srdečně omlouvám za neaktivitu. Kdo ví, třeba teď po všech těch katastrofách, opět najdu čas na svoje milované místo. Můj blog. Mám vás všechny pořád moc ráda a jsem vám vděčná.
Je čas jít novou cestou a začít znovu žít. Rozšířit si obzory a myslet trochu na sebe. nenehcat se stáhnout dolů. Jít dál. Ještě jednou OBROVSKÉ DÍKY VŠEM TĚM CO MĚ PODPORUJÍ. JSEM VAŠÍ DLUŽNICÍ.


PS: Teď neplačte ! Sice to není video z Prahy ale stále...ta nejúžasnější písnička a ten nejúžasnější zážitek ! :) <3
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 G. G. | 1. února 2015 v 23:53 | Reagovat

Ahoj Margie,
po neuvěřitelně dlouhé době i když to bylo něco kolem půl roku jsem hodněkrát přestala doufat v to, že se někdy vrátíš a napíšeš další z tvých článků. Ale měla jsem jednu věc, kterou mě naučila jedna z kapel, nikdy to nevzdávej. V posledních pár měsících jsem si prošla možná něčím podobným jako ty. Myslím, že není nutnost rozebírat to, protože tohle všechno je za mnou. Před měsícem bych to s takovou kuráží nenapsala, protože před měsícem jsem si ještě neuvědomovala, že za mnou vždycky bude někdo stát.
Prožila jsem záchvat radosti, protože jsem se vrátila přečíst si tvoje úžasné staré články a čekal tady na mě nový článek, který mi otevřel oči a rozplakal mě. Všechno si popsala tak pěkně a nejvíc mě dojalo to s Gerardem, kde jsi psala o tom jak ti pomohl, nikdy bych to nenapsala jinak. I když jsem v posledních několika měsících hudbu zavrhovala znova a znova, vždycky jsem se ráda vracela k MCR a BVB, protože tyhle dvě kapely mi do života dali hodně a v těch nejhorších časech tu byli se mnou a jakoby se mi každý jejich text snažil pomoct.
Chtěla bych teď pár řádků věnovat Simonce, protože v dubnu 2014 se tady objevil článek, kde jsi psala o tom co se stalo. Předpokládám, po tom co jsem si dnes přečetla, že Simonka je ta holka, které si ublížila. (I kdyby to nebyla ona, chci to napsat) Simonko, moc ti děkuju. I když jsi nic pro mě neudělala, děkuju ti. Jsi živý důkaz toho, že praví přátelé existují a že i po tom všem co se stalo pořád stojíš za Margie. Mohla jsi ji jen tak opustit, jak to dělá většina, ale ty jsi přes veškeré věci co se staly zůstala. Nevím co se stalo, ale nevykašlala jsi se na ní a mně jsi tím taky tak trochu otevřela oči, protože jsem hodně dlouho od sebe odháněla jednu kamarádku, která stála i přes všechnu tu bolest za mnou a já si jí nevážila.
Každopádně děkuju i tobě Margie, tvůj blog navštěvuju už rok a půl, za tu dobu jsem si prošla mnohým, nechala jsem si hodněkrát ublížit od lidí od kterých bych to nečekala, začala jsem chodit k psychologovi a spousty dalších špatných i dobrých věcí, v posledních dvou měsících jsem měla takovou těžší depresi, nikdo nevěděl jak mi zvednout náladu nebo mě dostat na jiné myšlenky, ale tenhle článek a všeobecná existence tohoto blogu mi tu náladu zvedla, takže děkuju za tenhle inspirativní článek, protože já sama jsem si nechala sebrat to čím jsem i když jsem si to vybojovala zpátky, na duši mi zůstal šrám, který ještě pěkně dlouhou dobu bude bolet. Děkuju za to, že jsi byla ochotná, napsat článek, díky kterému se budu snažit čekat na zázrak.
A ještě jedna otázka na závěr, má tohle znamenat alespoň trochu tvůj návrat sem?

2 Lilek Cuketín Lilek Cuketín | 2. února 2015 v 19:56 | Reagovat

oki doki! Jsme moc moc rádi, že ses vrátila!

3 Anička Anička | 3. února 2015 v 14:33 | Reagovat

Jsem moc ráda, že jsi zpátky :)

4 Destiny Destiny | 4. února 2015 v 17:13 | Reagovat

Margie! Pol roka som nevzdala vieru v to, že sa tu vrátiš a dobre som urobila :-) Som veľmi rada že si späť a dúfam že už nám neodídeš :D
Som šťastná že už ti je lepšie a dúfam že to tak aj zostane. Veľmi dobre viem ako som veľa krát plakala pri pesničkách od MCR a BVB, a preto sa ti ani trošičku nedivím.
Sama dobre viem že život je niekedy hnusný, ale ako si písala vyššie, musíš sa odraziť od dna, pozbierať sily a dosiahnuť nebesá.
Nevzdávaj sa a vedz, že mi všetci v teba veríme a máme ťa radi :-)

5 *Elena *Elena | Web | 5. února 2015 v 19:53 | Reagovat

Tak tohle byl snad ten nejdojemnější článek, kterej jsem kdy četla. Málokterej článek mě tak dojme až tak že u toho hystericky brečim. No a tenhle byl jeden z nich. Jsem moc ráda že si se zase vrátila, protože, jako blogerka, jsi můj veliký vzor a vlastně bych ti měla poděkovat. Díky tobé jsem začala poslouchat BVB a ty mi společně s MCR zachránili svojí hudbou život. A díky tobě jsem teď dostala, alespoň malou naději v to že se dokážu odstrčit ode dna a žít lepší život :)

6 Adel Adel | 6. února 2015 v 20:36 | Reagovat

Náhodou jsem se podívala na Blog a co vidím! Nový článek! Chybělo mi to, tvoje články byly vždycky něčím zajímavé. A tohle je neskutečně dojemný článek... A jsem moc ráda, že už je ti po tom všem lépe, protože po těch věcech co se staly si to zasloužíš. Jsem ráda, že máš Simču, protože pravé kamarádky ne každý má, tudíž je to velmi vzácné a krásné... Co se koncertu Gerarda týče, souhlasím s tebou, že to bylo dokonalé! A nejsi jediná s takovými pocity, taky jsem plakala a měla husí kůži. Je to neskutečně úžasný člověk. (Btw - Ne nejsem stalker, ale mám pocit, že jsem tě tam pak zahlédla:D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama