Únor 2016

Jak Alenka v říši divů...

19. února 2016 v 18:21 | Margie |  my mind
Každý máme svůj vytoužený a vysněný šťastný konec. Ale na místě je otázka: ,, Nejsoou šťastný konce náhodou jenom ve filmu ?" Buď, a nebo je naše cesta k tolik opěvovanému Happy Endu poněkud delší než dvě hodiny na filmovém plátně. A také poněkud klikatější. Všechno není jednoznačně dané. Náš život není filmové schéma. Nezamilujeme se, nedáme se dohromady, nepřečkáme jednu krizi a všechno je zase v pořádku. Ne. Místo dvou hodin to trvá třeba dva roky. V jednu hodinu se zamilujete, v druhou hodinu se můžete dát dohromady, ale pravda je, že celý ten zbytek je jenom ta krize a šťastný konec v nedohlednu.
Doufala jsem, že už si nikdy nezamiluju. Přísahala sem si sama sobě na smrt, že už nebudu nikomu věřit a že už nikoho k sobě nepustím tak blízko. Stavěla jsem si svoje vlastní barikády. A když tě teď tak vidím a slyším, co děláš, tak vím i proč a sakra lituju, že nebyly odolnější. Možná sem je měla vybavit ještě ozbrojenou armádou, ale jako bys neuměl chodit mezi kulkama, že ? Nenávidim ten pocit. Ten pocit šílený bezmoci a úzkosti a hlavně ten pocit vlastní blbosti. Že já kráva ti na to naletěla. Ještě včera jsem byla pro tebe všechno a dneska děláš že neexistuju. Ale spíš to byly všechno jenom řeči. ,, Markéto, seber se ! NENÍ TI 15 !" ehm ehm, díky podvědomí, bez tebe bych si to rozhodně neuvědomila ! (* hrabe jí z hodin literatury a zkouší využít prostředek vnitřního monologu :D*) Nechci být zase tam kde sem byla. Chci věřit, že jsem silnější. Ale nejsem. Můžu si za to sama. Strach je mým největším nepřítelem. Díky své panické hrůze a až kriticky nízké sebedůvěře si prakticky ničim život. Moje tréma dosahuje úrovně, kdy už nejsem schopná stát na nohou.
Pro pobavení: Proto mě již po čtvrté vyhodili od závěrečných zkoušek z autoškoly. Sem tak odporně nervózní, že seslášpnout spojku je pro mě stejně velkej problém, jako pro Napoleona dobýt Rusko.
A nevím co s tím mám dělat. Jak se mám postavit vlastnímu strachu. Někdy sedím v pokoji, koukám do zdi a najednou mám pocit, že se zmenšuje. Že se kolem mě všechno rozpadá a já přestávám dýchat. Nemůžu nabrat vzduch do plic. Pak omdlím. Možná bych si vážně měla zajít k tomu psychiatrovi. - 18ti letá šílená holka shání číslo na Chocholouška ! Značka spěchá !
Podle odborníků se těmhle stavům říká úzkosti. Těžko si připustím, že bych mohla něčím takovým trpět. Ne nadarmo o mě máma mojí kamarádky říká, že jsem psychicky vyrovnaná a mám hubu na zpátek. No něco na tom bude. Moje silná ironie,sarkasmus a až hraniční cynysmus je asi mou jedinou obranou. Je to možnost jak ukázat světu že doopravdy nejsem zničená.
Ale co když sem ? Mám pocit že má přehrada za chvíli praskne a všechna voda se vyvalí ven. A já už to nerozdýchám. Nenávidím se. A ten pocit je horší než cokoliv. Podle super rad z Brava se každej den na sobě snažim najít něco pozitivního, něco, co bych měla ráda. Řekla sem si že začnu ode dneška. No selhala sem. Ať sem hledala jak sem chtěla za boha sem na to nemohla přijít. Jestli ono to nebude tim že nic takového neexistuje ! Vážně ? Vážně ? Už zase do mě rejpeš ? Musím říct že vnitřní monology jsou úžasná věc :D Během dne se sama se sebou pohádám minimálně 5x. A každej večer chodim spát s tím, že spolu nemluvím.
Jinak moc vám děkuji za komentáře a za podporu, ani jsem nevěřila že tenhle blog ještě žije ! .) Jste úžasní a každý jediný z vás je silná osobnost ! :) A rozhodně vytrvalá :D Zjišťuju, že miá psaní pomáhá. Že mi tenhle blog chyběl. Tohle čištění hlavy, zpětné čtení svých myšlenek a vidina vaší odezvy. Zlepšuje mi to náladu ! Děkuju ! :)
Tohle byla zase jen malá exkurse do mojí hlavy, třeba se jednou přiměju a napíšu vám celý příběh svého života, ale obávám se, že na to by mi ani knížka o velikosty Fifty Shades of Grey nestačila. Doufám, že se všichni máte jak nejlépe umíte a já posílám tisíc pozdravů a tisíc díků. Třeba zase příště.
Vaše Alenka v říši divů - Margie <3

PS: Jedena malá hudební vložka na závěr. Ještě někdo kdo miluje BMTH ? ;)

And then all the hope is gone..

14. února 2016 v 18:33 | Margie
A pak jsem zavřela oči a uvědomila jsem si, že všechno je pryč...
Moje naděje umřela, moje srdce se ze zlomeného stalo roztříštěným na milion kousků a já pochopila, že už dál nemůžu. Že všechno to co cítím je až přespříliš. Že všechna ta bolest je silnější než můžu vydržet... Že všechno, co dělám je prostě špatně, protože to dělám bez tebe. Ale ty se mnou být nechceš a tak se s tím musím smířit a jít dál. Ale jak ? Po tom všem ? Přeju si abysme se nikdy nepotkali. Aby to všechno byla jenom ta nejkrásnější noční můra. Vlastně si přeju abych nikdy neudělala to co sem udělala. Aby se celý můj život smazal a byl prostě pryč. Všechno sem zkazila. A kazím i lidi okolo sebe.
Nenávidím ten každodenní stereotyp. Ráno vstát, z toho monstra v zrcadle udělat alespoň vzdáleně připomínajícího člověka a pak se půl hodiny nutit k úsměvu. Až na úplném dně nacházím sílu a opouštím dům s úsměvem na tváři, připravená na další strasti. Ve škole se na všechny usmívám, směju se vlastním vtipům a všem říkám, že mají být v pohodě. Ale uvnitř umírám. Pomalu. Pak dojdu domů a už mě nebaví dál předstírat, už mě nebaví dál si hrát na to, že je všechno v pořádku. Zlomím se. Mažu své úsměvy a propukám v pláč, který nejde zastavit. Rodiče se chytají za hlavu. ,, Jsi dospelá proboha, tak se koukej sebrat !" ,, Ty pořád jenom ležíš a nic neděláš !" ,, Ne ty jsi opravdu úplně k ničemu." S těmihle slovy opouštím své rodiče, kteří pro mě alespoň donedávna představovali útěchu. Ale teď už nebavím ani je. A já si opravdu uvědomuji, že nic nedělám. Že nedělám nic co by mě bavilo. Ale co by mě bavilo ? Všechno, co ve mě kdy probouzelo radost, se najednou zdá prázdné a opuštěné. Zkouším psát,číst,cvičit... Ale nic z toho nepomáhá. Všechno je stejně na hovno. Vracím se zpátky k učení. Makám a dělám co je v mých silách, ale nevychází to. Nikdy nebudu dost dobrá. Jsem tak nechutně podprůměrná, až je mi ze sebe špatně. S každým pohledem do zrcadla cítím jen obří nenávist k tomu člověku, co se na mě zpátky kouká prázdnýma, chladnýma očima. Jako by mu bylo všechno jedno. A já praskám. S opětovným přívalem slz odvracím oči od osoby, kterou na světě nenávidím nejvíc. Mám chuť si ublížit. ,, Vždyť jsi dospělá ! " rezonuje mi v hlavě hlas mojí matky a vím že má pravdu. Na to kolik mi je, se chovám jako debilní puberťák. Lidi jen nevěřícně kroutí očima když na otázku: ,, Copak si nevážíš vlastního života?" odpovídám jen prosté a pravdivé NE. Jsem zrádce, jsem otrava, jsem přítěží... Vy byste si vážili takovýho člověka ? Tak vidíte. Hodinu hypnotizuju šuplík, ve kterým schovávám svoje žiletky. Představuju si jaký by bylo udělat to znovu. Ale pak si to zakážu. Zakážu si to, protože někde v úplně hloubi zkažené duše stále doufám že aspoň někomu na mě záleží. Jenže komu ? Nikoho už nebaví poslouchat moje psychotický výlevy. Ano začínám opravdu rozumět tomu, že se mnou nikdy nikdo nevydrží. Jsem blázen. Blázen s psychickejma problémama, tak kdo by chtěl vedle sebe takovýho člověka ? Snažím se přesvědčovat o tom že můj život je oproti jiným vlastně úplně v pořádku. Mám kamarády, zázemí, jsem zdravá...a přesto všechno stejně nedokážu být šťastná. Nedokážu odpustit sama sobě a hlavně nevím proč bych to měla dělat. Mám pocit, že mě všichni nenávidí. Že se mě chtějí zbavit. Už nemůžu... Nevím co mám dělat. Nemám se od čeho odrazit a tak jen nesmyslně kopu kolem sebe. A chci odejít, ale zároveň si přeji aby někdo chtěl abych zůstala. Chci vypnout svý pocity a vymazat minulost. Chci začít znova, ale nejde to. nedokážu to. Zasekla jsem se... A tak tu sedím, píšu tahle depresivní slova a douám že aspoň část z toho ze mě odpluje tak, jako tomu bylo dřív, když jsem sem dávala své články. Snažím se znovu najít sebe a svoji sílu ale ze všeho nejvíc cítím, že umírám...

- Šílená zpověď jedné dospělé puběrťačky, která se snaží opět najít naději a víru. Ví, že už sem nepřidala článek minimálně 1000 let, ale pokouší štěstí a doufá že to vyjde. Berte jí prosím s rezervou. -