And then all the hope is gone..

14. února 2016 v 18:33 | Margie
A pak jsem zavřela oči a uvědomila jsem si, že všechno je pryč...
Moje naděje umřela, moje srdce se ze zlomeného stalo roztříštěným na milion kousků a já pochopila, že už dál nemůžu. Že všechno to co cítím je až přespříliš. Že všechna ta bolest je silnější než můžu vydržet... Že všechno, co dělám je prostě špatně, protože to dělám bez tebe. Ale ty se mnou být nechceš a tak se s tím musím smířit a jít dál. Ale jak ? Po tom všem ? Přeju si abysme se nikdy nepotkali. Aby to všechno byla jenom ta nejkrásnější noční můra. Vlastně si přeju abych nikdy neudělala to co sem udělala. Aby se celý můj život smazal a byl prostě pryč. Všechno sem zkazila. A kazím i lidi okolo sebe.
Nenávidím ten každodenní stereotyp. Ráno vstát, z toho monstra v zrcadle udělat alespoň vzdáleně připomínajícího člověka a pak se půl hodiny nutit k úsměvu. Až na úplném dně nacházím sílu a opouštím dům s úsměvem na tváři, připravená na další strasti. Ve škole se na všechny usmívám, směju se vlastním vtipům a všem říkám, že mají být v pohodě. Ale uvnitř umírám. Pomalu. Pak dojdu domů a už mě nebaví dál předstírat, už mě nebaví dál si hrát na to, že je všechno v pořádku. Zlomím se. Mažu své úsměvy a propukám v pláč, který nejde zastavit. Rodiče se chytají za hlavu. ,, Jsi dospelá proboha, tak se koukej sebrat !" ,, Ty pořád jenom ležíš a nic neděláš !" ,, Ne ty jsi opravdu úplně k ničemu." S těmihle slovy opouštím své rodiče, kteří pro mě alespoň donedávna představovali útěchu. Ale teď už nebavím ani je. A já si opravdu uvědomuji, že nic nedělám. Že nedělám nic co by mě bavilo. Ale co by mě bavilo ? Všechno, co ve mě kdy probouzelo radost, se najednou zdá prázdné a opuštěné. Zkouším psát,číst,cvičit... Ale nic z toho nepomáhá. Všechno je stejně na hovno. Vracím se zpátky k učení. Makám a dělám co je v mých silách, ale nevychází to. Nikdy nebudu dost dobrá. Jsem tak nechutně podprůměrná, až je mi ze sebe špatně. S každým pohledem do zrcadla cítím jen obří nenávist k tomu člověku, co se na mě zpátky kouká prázdnýma, chladnýma očima. Jako by mu bylo všechno jedno. A já praskám. S opětovným přívalem slz odvracím oči od osoby, kterou na světě nenávidím nejvíc. Mám chuť si ublížit. ,, Vždyť jsi dospělá ! " rezonuje mi v hlavě hlas mojí matky a vím že má pravdu. Na to kolik mi je, se chovám jako debilní puberťák. Lidi jen nevěřícně kroutí očima když na otázku: ,, Copak si nevážíš vlastního života?" odpovídám jen prosté a pravdivé NE. Jsem zrádce, jsem otrava, jsem přítěží... Vy byste si vážili takovýho člověka ? Tak vidíte. Hodinu hypnotizuju šuplík, ve kterým schovávám svoje žiletky. Představuju si jaký by bylo udělat to znovu. Ale pak si to zakážu. Zakážu si to, protože někde v úplně hloubi zkažené duše stále doufám že aspoň někomu na mě záleží. Jenže komu ? Nikoho už nebaví poslouchat moje psychotický výlevy. Ano začínám opravdu rozumět tomu, že se mnou nikdy nikdo nevydrží. Jsem blázen. Blázen s psychickejma problémama, tak kdo by chtěl vedle sebe takovýho člověka ? Snažím se přesvědčovat o tom že můj život je oproti jiným vlastně úplně v pořádku. Mám kamarády, zázemí, jsem zdravá...a přesto všechno stejně nedokážu být šťastná. Nedokážu odpustit sama sobě a hlavně nevím proč bych to měla dělat. Mám pocit, že mě všichni nenávidí. Že se mě chtějí zbavit. Už nemůžu... Nevím co mám dělat. Nemám se od čeho odrazit a tak jen nesmyslně kopu kolem sebe. A chci odejít, ale zároveň si přeji aby někdo chtěl abych zůstala. Chci vypnout svý pocity a vymazat minulost. Chci začít znova, ale nejde to. nedokážu to. Zasekla jsem se... A tak tu sedím, píšu tahle depresivní slova a douám že aspoň část z toho ze mě odpluje tak, jako tomu bylo dřív, když jsem sem dávala své články. Snažím se znovu najít sebe a svoji sílu ale ze všeho nejvíc cítím, že umírám...

- Šílená zpověď jedné dospělé puběrťačky, která se snaží opět najít naději a víru. Ví, že už sem nepřidala článek minimálně 1000 let, ale pokouší štěstí a doufá že to vyjde. Berte jí prosím s rezervou. -

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shadows_Die Shadows_Die | E-mail | 15. února 2016 v 12:32 | Reagovat

Hej, jestli si chceš s někým promluvit, tak mi klidně napiš na mail. Nebudu říkat sračky, že to všechno bude dobrý, a takový kecy, kterejm nikdo nevěří. Budu poslouchat, cokoliv napíšeš.
Nevadí mi psychotický věci a osobně si připadám taky, že všechny otravuju, takže napiš.
I know it's just a feeling, but I want it to go away.
To platí pro všechny z Vás, kteří toto čtete.

2 Angel Angel | 16. února 2016 v 3:50 | Reagovat

Když jsem se pravidelně jako vždy přišla podívat, zda jsi náhodou nenapsala nějaký článek, rozhodně jsem nečekala, že tu nějaký bude, i když jsem v něj nepřestala doufat. Ale článek tohoto typu jsem opravdu nečekala, ačkoliv se upřímně vůbec nedivím, že něco takového píšeš. Už tehdy jsem o tebe měla strach. Neměla jsem k tomu slov. Prostě jsem zde chodila a četla vše co jsi napsala. Nedokázala jsem ti napsat nic povzbuzujícího, nic chytrého, ani smysluplného, přesto že jsem moc chtěla. Bohužel se to ani teď nezmění. Tohle mi nikdy nešlo. Stále jsem toho názoru, že mé myšlenky je lepší nechat ležet v hlavě, nežli někde písemně vyobrazené, kde nemohou ostatní nějakým způsobem přimět si myslet něco, co bych nechtěla.. Ale tento komentář si nemohu odpustit. Chci jen abys věděla, že i přesto že já ti bohužel pomoct nemohu, jsem s tebou. A vím že ne jenom já. Když jsem ty věty četla, začalo to ve mně probouzet to, co se mi podařilo schovávat už nějakou dobu, ačkoliv ne vždy tak jak bych chtěla. Uvědomuji si tak, že stále není nic v pořádku. Málokdo si dokáže pomoct sám natolik, aby se nevracel k minulosti, ke svým pocitům, myšlenkám a  všemu co ho nijak nepohání kupředu, ale naopak ho to brzdí a brání normálně fungovat.
Nemohu říct že tě znám, protože tě neznám osobně. To ale neznamená, že nemůžu být názoru, že jsi i přes to všechno silná, nadaná a s velkým srdcem. Protože přesně tohoto názoru já jsem a nehodlám ho měnit. Byť ty sama to nevidíš, jsi úžasný člověk. Zcela chápu, že si to nebudeš chtít připustit. Najít opět samu sebe není lehké, ale upřímně, co je vlastně v životě lehké? Některé situace nás srazí k zemi tak, že se nám zdá zcela nemožné, opět se postavit na nohy a začít na novo, tak jak chceme a s čistou myslí a přitom neztratit tu důležitou část sebe. Mně na tobě záleželo tehdy a záleží stejně tak i teď.. Tvé psychotické výlevy, jak jsi je nazvala, mi nevadí a vedle sebe bych takového blázna jako jsi ty, chtěla. Ať to už vezmeš jakkoliv.. Chápu že si říkáš, že oproti jiným je tvůj život v pořádku, ale to neznamená že není možné, abys byla nešťastná. V životě se budou stále vyskytovat věci, které nás budou nutit se cítit mizerně, bez ohledu na to, kolik máme lidí kolem sebe a toho že jsme hlavně zdraví. A díky za to. Ale i emoce jsou něco, s čím je třeba neustále pracovat a vždy to prostě nejde. Všechny tyhle kecy co ti tu píšu mě neskutečně štvou, protože mi to prostě přijde absolutně otřelé. Takže pokud tento komentář smažeš, pochopím to. A omlouvám se za něj. Doufám, že jsem ti tím nepřihoršila. Jen jsem chtěla abys věděla, že mi na tobě záleží a že tě mám ráda. Byla bych ráda, kdybys odpustila sama sobě.. A už jen to že jsi napsala tento článek, dala jsi o sobě vědět, že jsi stále tady... že máš ještě sílu začít znovu, i když (zatím) nevíš jak... Věřím že se ti to povede, ať už to bude za jakkoliv dlouhou dobu. Věřím v tebe a doufám že se můžeme těšit na další tvé články a odezvu, abychom věděli, že jsi stále s námi a bojuješ. Piš cokoliv budeš mít v hlavě, jen aby ti to pomohlo. Mně na tobě záleží.

3 Λγᴅᴇᴇ 一角獣 Λγᴅᴇᴇ 一角獣 | Web | 5. března 2016 v 17:16 | Reagovat

Nejdřív musím vstřebat fakt, že jsi znovu něco napsala. Ať už je to pozitivní, či ne...
A teď musím vstřebat to, co jsi vlastně napsala a jak se  cítíš. A když se pokouším vcítit se do tvé situace a zkusit zjistit, jak ti asi musí být a jaké tohle je....
Já nevím. Já to asi už nedokážu. Bude to rok, možná i méně zpátky, co jsem se s podobnými věcmi setkávala taky. Všechno možné mě trhalo zevnitř, snažila jsem se usmívat, abych nevypadala jako největší troska v okolí, ale bylo to složité. Zavřená v pokoji, absolutně ignorujíc všechno kolem...snažit se sebrat...
Ale od té doby se toho najednou změnilo tolik. Jsem nostalgik...člověk, který má ze změn strach. Ale ze svých změn jsem strach moc neměla, protože jsem věděla, že jsem prostě příšerná jak fyzicky tak psychicky. Ale během těch několika měsíců jsem se naučila něco, co asi není dobré. Bezcitnosti....tuhle věc jsem na jednu stranu uvítala, protože mě nic moc jen tak nezraní. Ať mi někdo řekne cokoliv, co by mě mělo ranit, tak to se mnou neudělá nic. Ale ne vždy to je zrovna hezká vlastnost.
Snažila bych se ti zvednout náladu, pomoct ti, pochopit tě, ale nevím jak. Mnohdy se snažím pomoct ostatním, ale pak zjistím, že to je k ničemu a že se zbytečně namáhám, protože to buď nedokážu pomoct ani sama sobě natož někomu jinému.
V téhle době musí být člověk bezcitný, aby se psychicky nezhroutil. Není to zrovna doba, kdy by psychika lidí byla na správné úrovni (nebo jak bych to mohla vyjádřit).
Pořád se obviňuješ...myslím, že k tomu není důvod. Lidé dělají chyby pořád. Zkus to znovu...začít znovu. Vím, že to o to pokoušíš a není to nějaká velká rada, ale je to to jediné, co mohu udělat...
Tenhle článek četli minimálně dva lidi a snažili se ti pomoct. Říct ti něco povzbudivého...Můžeš z toho usoudit jen jedno, že nejsi sama...Že vždycky bude někdo, kdo s tebou bude...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama