Březen 2016

We don't have to dance !

19. března 2016 v 11:52 | Margie
Krásné sobotní dopoledne všem ! :)
Chci vám opětovně moc poděkovat za podporu, komentáře a milá slova, kteřrá mě prostě drží nad vodou ! <3 Jste úžasní, ale to určitě víte ;) Každý jeden z vás je skvělým člověkem a já jsem ráda, že na tomhle blogu se scházejí takoví milí a podporující čtenáři. Je to pro mě velká část ! :) Takže znovu a zase obrovské DĚKUJI všem, kteří mě svými slovy podrželi v nejhorších časech.
Musím říct, že teď je snad vše na lepší cestě. Postupem času se učím žít bez lidí, kteří se naučili žít beze mě. Snažím se soustředit na věci, které mají aspoň trochu smysl a věci které jsou bezvýzamné a které stejně nezměním házím za hlavu. Nedokážu říct jak dlouho mi tenhle přístup vydrží, ale zatím funguje a nebyla bych to já, aby to nebyla především hudba, která mě dostává z toho všeho hnusu. Písničky v uších a texty v srdci jsou prostě nejlepším lékem na deprese ať je to jak chce. A tak jsem si vzpomněla na staré časy, kdy jsem na tenhle blog pravidelně přidávala hitparádu mých nejoblíbenějších písní. A tak jsem si v dobré náladě řekla, že bych to mohla zkusit znovu. Ukázat ám písničky, které mě vytahují ze všech sraček. Takže jdeme na to !

Mojí první volbou jsou Bring Me the Horizon s písničkou Follow you. Vy, co znáte můj blog se asi divíte, že zrovna já poslouchám BMTH, když sem je většinu času nesnášela. Co na to říct, lidé se mění a hudební vkus taky. Navíc BMTH opustili věčné screamování a i když tím mnoho fanoušků ztratili a většina lidí je z nich momentálně zklamaná, aspoň pokud čtete jejich reakce na poslední album, já musim řít že mě jejich poslední album naprosto uchvátilo. Ty písničky mi mluví z duše, mají dokonalé texty, výbornou hudbu a mají nápad. Těžko bych hledala album, které přesněji popíše moje pocity v čase depresí. Takže ačkoliv tím spoustu fans ztratili, mě si tím albem rozhodně získali ! Navíc Oli dokázal, že umí luxusně zpívat. Tuhle písničku jsem vybrala proto, protože mi připomíná moje zaláskovaný stavy. Nevidim, neslyšim a nechala bych se protáhnout peklem, jen kdybych mohla být s tou osobou. Navíc ve středu vyšel i nový klip který je no....zvláštní. Posuďtě sami ! :)


So you can drag me through Hell
If it meant I could hold your hand
I will follow you cause I'm under your spell
And you can throw me to the flames
I will follow you, I will follow you

Další písničkiou, kterou posledních pár dní nemůžu vyhnat z hlavy je písnička od "kapely" Panic! At The Disco. Nu což, jednočlenná kapela, taky kapela :D Každopádně se nemůžu rozhodnout, kterou písničku sem dám takže sem přihodím asi obě. První z nich je písnička Imposible Year. Ta písnička mě rozbreí snad pokaždý. Je úplně úžasný a Brendonovo hlas je prostě...uhgr :3 k sežrání :D Prostě dokonalost sama <3

There's no you and me
This impossible year
Only heartache and heartbreak
And gin made of tears
The bitter pill I swallow
The scars souvenir
That tattoo, your last bruise
This impossible year

A druhou písničkou ze stejněho alba je Hallelujah. Ta je již tedy oproti dvoum předchozím o poznání veselejší a pokud jste příznivci tvrdého rocku tak vás tohle asi nenadchne, každopádně já tu písničku miluju a doufám že vás ze špatné nálady vytáhne stejně rychle, jako mě ! :)
Then the time for being sad is over
And you miss him like you miss no other
And being blue is better than being over it (over it)


Dále tu mám jednu celkem čerstvou novinku od úžasného zpěváka Adama Lamberta. Lambí bude vždycky moje srdcovka a tahle písnička není výjimkou. Myslím že není nijak potřeba to více komentovat. Prostě doporučuji si ji polechnout :) Písnička se jmenuje Welcome to the show.
You know I have a veil
All covered up to myself
It's always there now they wanna know how does it feel?
Gonna let it show, I'm happy to
Entertain and share with you
It's hard to say how your own thoughts can hurt you

A nakonec, jak jistě všichni víte ( a tu prostě nemůžu vynechat !) včera vyšla nová písnička z Andyho očekávaného alba We don't have to dance ! A ta písnička je naprosto dokonalá a jak řekl můj dobrý kamarád: Poslechni si tu píničku a pryč s depresema ! Andy Black jede ! A já s ním nemůžu nesouhlasit. Je to samozřejmě dost odlišné od tvorby BVB ale kdo čekal od sólového alba něco jiného, asi nepochopil význam projektu Andy Black. Za mě je písnička prostě úžasnej životabudič, doplňovač energie a důvod k úsměvýu od ucha k ucha. To je prsotě vec, kterou zvládne jenom Andy. I v těch nejtemnějších a nejhorších časech mě přinutit skákat, usmívat se, zpívat, tancovat a vrátit se do svého 13 roku :D Prostě perfektní, jako vždy ! <3
Bottles smash, I raise my hand
How can you all even stand
And why is there joy in this poison, ohhh
Faking smiles and confidence
Driving miles to capture this excitement
I can't take anymore, ohhh


No a to je pro dnešek vše ! Užijte si písničky a mějte se jak nejlépe umíte. Myslím na vás a držím s vámi !
Vaše Margie <3


Turn it off....

6. března 2016 v 18:36 | Margie
Dobrý večer vážení a milí přeživší ! :)
Napřed chci strašně moc poděkovat za vaši odezvu. Musím říct, že jsem sem články psala s domněním, že tenhle blog už stejně nikdo nečte, a tak si své myšlenky budu vylévat více či méně do vzduchoprázdna internetu. Ale světe div se ! Několik z vás se mnou trpělivost neztratilo a dokonce jste neztratili ani chuť mě podporovat, za což vám patří můj největší a nejupřímnější dík ! Neskutečně moc si toho vážím a při každém vašem komentáři mám chuť se rozplakat štěstím. Vždycky jsem věděla, že tenhle blog byl něčím víc, než obyčejnou webovou adresou. Byl součástí mého života, i když ne celou dobu. A pak v nejtemnějších chvílích nalézám útočistě zase tady. Ve světe skvělé kapely, ulítlé fanfiction a mých myšlenek. Asi se od té doby značně změnil můj styl psaní. Pravděpodobně už postrádá naprosto všechno, co obsahoval ještě v dobách ne tak minulých. Co se dá dělat. Zanevřela jsem na mojí nejmilovanější činnost. Psaní. Zapomněla jsem, jaké to je, když vám prsty utíkají po klávesnici a vy z hlavy dostáváte veškeré myšlenky. Zapomněla jsem jaké to je vidět ubíhat ta černá písmena, tvořící řádky s popisem mojí duše. Zapomněla jsem, jak skvělé bylo pokládat za sebe jednotlivá slova a tvořit příběhy, které mému životui dávaly naději. Když už nic, vždy jsem mohla žít alespoň pro další kapitolu... Bohužel naše škola a nedostatek času je prostě zabijákem kreativity a jakýchkoliv milovaných činností. Je to buď a nebo. A já přes veškeré své nebo v duši musím dělat a spoléhat jen na buď. ( Jakkoliv tahle věta nedává smysl, věřím, že víte co tím míním.) A tak se stalo že moje malá hvězdička naděje a útěchy pomalu pohasla a tenhle blog upadl do zapomnění. Nebo jsem o tom byla alespoň donedávna přesvědčená. A je úžasný pocit vědět, že lidé které jste nikdy nepotkali, nic výjimečného jste pro ně neudělali, na vás nezapomněli. A i po tolika měsících mlčení umí potěšit hřejivým slovem. Ještě jednou, obrovské DĚKUJU ! <3
Teď bych vám asi ráda vylíčila situaci několika málo uplynulých dní. Možná, že ve svém vyprávění zabřednu až do dnů déle vzdálených než je jeden týden ale uvidíme. Jde o to, co všechno si člověk může uvědomit při jednom jediném pohledu. Při jednom jediném slově. Že jsem beznadějně zamilovaná vám už asi ani nemusím sdělovat. Tahle nekonečně blbá skutečnost mě provází celým život a pokaždé je to lepší a lepší. ( Někdy je to vlastně opravdu lepší, ale to je teď víceméně fuk). Nedokážu pochopit fakt, že si vždycky vyberu toho největšího možnýho krypla v dosahu několika stovek kilometrů. Asi nějakej magnet na blby či co. Tyhle ztzracený existence se na mě prostě lepí. Nebo se spíš lepim já na ně ? No každopádně to vždycky skončí katastrofou. A bohužel většinou pro mě. A když už bych potencionálně mohla najít někoho, kdo se tváří zdánlivě perfektně a ideálně, moje vnitřní já se mnou svádí krutý souboj o tom, že ho stejně přece nemiluju. Bohužel moje vnitřní já, zatím vždy zvítězilo nad mou chladnou logikou. Nenávidím ho. Někdy si říkám že nemít srdce, byla bych šťastnější. O hodně šťastnější. Protože ten pitomej orgán mává celým mým tělem a vzhledem k jeho autonomii, je mu naprosto jedno co si mozek myslí ! To teda pěkně děkuju !
Nebudu vám tady říkat o tom kolikrát sem měla zlomené srdce. Ano měla, častokrát to byla moje vina, ale přece...nikdy jsem si to neuvědomila až do tý doby, než bylo opravdu rozlomený vejplůl a já ho horko těžko zase slepovala dohromady. Ale před pár dny, přísaham bohu, poprvé od doby mých šílených lásek i nelásek, jsem ho slyšela prasknout a cítila tu neuvěřitelnou bolest. Musím říct, že zpětné uvědomění toho , že je vaše srdce zlomené je nic oporti tomu, když si uvědomíte ten moment, kdy se to opravdu stane. ( Panebože fuj ! Já sem ale sentimentální. Divim se, že mi ještě z uší neleze cukrová vata a nesmrkam karamel ! :D) Tak ledový pohled jsem dlouho neviděla. A upřímně jsem doufala, že už ho ani nikdy neuvidím. A nikdy, NIKDY, ani ve snu by mě nenapadlo, že ho uvidím na jeho tváři. On byl prostě vždycky....jinej. A nebo já moc slepá. Každopádně to bylo něco neuvěřitelně hnusnýho. Bolelo to. Bylo mi z toho zle. Můj plamínek naděje byl oficiálně uhašen a udušen. Všechno vyhaslo. A já se opět ocitla na okraji propasti. Ano, vím. Jsem nekonečně blbá a nikdy nepoučitelná a ano, jsem si vědoma toho, že místo nějaký zkurvený lásky bych si měla pořídit psa. No, ale to bych koneckonců nebyla já. Já mám prostě vždycky ten nejlepší výběr ! A pak se divim, že sem věčně v hajzlu.
A pak sem asi udělala další šílenou pitomost. Napsala sem co si myslim a co cítím... Ale úplně na plnou hubu. Bez jakýchkoliv vytáček. A teď toho lituju a v duchu se bičuju za to, že sem to vůbec někdy odeslala. Ale je mi líp. Uvědomila sem si, že i já mam svojí krajní mez. Moje trpělivost prostě došla. Jenom si říkám, jestli to nebyla chyba. Spíš jo než ne. Ale co, zpátky to nevezmu a svý pocity, se přece stydět nemusím. Nebo jo ? Moje podvědomí mi opět opakuje, že mi není 15. Uctivá pokolna, už jsme se dlouho neslyšeli -_-.
No musím říct, že tenhle rok byl nejhorší a zároveň i zatím nejlepším rokem mého života. Stalo se hodně dobrých ale i hodně špatných věcí. A já si teď tak prohlížím své vzpomínky. Jaké úžasné chvíle jsem zažila. S jakýma úžasnýma lidma. Oslavila jsem 18ku. A já se ptám, co se stalo ? Proč jsem nemohla zůstat šťastná o chvíli déle ? Proč se prostě muselo zase všechno podělat ? A proč mám neodbytný pocit, že je to moje vina ? Protože ono to asi tak doopravdy bude. A já začínám přicházet na to, že už nemůžu. Že už mě nebaví ztrácet čas svýma zbytečnejma pocitama. Že už mě nebaví poslouchat moje splašeně bijící srdce. A přicházím na to, že už nikdy v životě nechci nic cítit, a někoho milovat ? To už vůbec ne... Protože nikdo nedokáže milovat mě. Jsem jaká sem a nic s tim asi neudělám. A je mi jasný, že nikdo nikdy nebude ochotnej to vydržet a já vždycky skončím takhle. Ono bude asi lepší prostě nic necítit. Prostě vypnout a jít dál.. Dělat že to nebolí. Protože všichni vám říkají...vykašli se na něj. Zapomeň....říkají vám co přesně máte dělat ale nikdo z nich vám neřekne jak. Na tuto otázku jen pokrčí rameny a s odpovědí, že to přeháním a že je to zbytečný odejdou. A tak asi přišel čas pohřbít svý pocity a svoje srdce hluboko,hluboko uvnitř...






There's no you and me
This impossible year
Only heartache and heartbreak
And gin made of tears
The bitter pill I swallow
The scars souvenir
That tattoo, your last bruise
This impossible year