Turn it off....

6. března 2016 v 18:36 | Margie
Dobrý večer vážení a milí přeživší ! :)
Napřed chci strašně moc poděkovat za vaši odezvu. Musím říct, že jsem sem články psala s domněním, že tenhle blog už stejně nikdo nečte, a tak si své myšlenky budu vylévat více či méně do vzduchoprázdna internetu. Ale světe div se ! Několik z vás se mnou trpělivost neztratilo a dokonce jste neztratili ani chuť mě podporovat, za což vám patří můj největší a nejupřímnější dík ! Neskutečně moc si toho vážím a při každém vašem komentáři mám chuť se rozplakat štěstím. Vždycky jsem věděla, že tenhle blog byl něčím víc, než obyčejnou webovou adresou. Byl součástí mého života, i když ne celou dobu. A pak v nejtemnějších chvílích nalézám útočistě zase tady. Ve světe skvělé kapely, ulítlé fanfiction a mých myšlenek. Asi se od té doby značně změnil můj styl psaní. Pravděpodobně už postrádá naprosto všechno, co obsahoval ještě v dobách ne tak minulých. Co se dá dělat. Zanevřela jsem na mojí nejmilovanější činnost. Psaní. Zapomněla jsem, jaké to je, když vám prsty utíkají po klávesnici a vy z hlavy dostáváte veškeré myšlenky. Zapomněla jsem jaké to je vidět ubíhat ta černá písmena, tvořící řádky s popisem mojí duše. Zapomněla jsem, jak skvělé bylo pokládat za sebe jednotlivá slova a tvořit příběhy, které mému životui dávaly naději. Když už nic, vždy jsem mohla žít alespoň pro další kapitolu... Bohužel naše škola a nedostatek času je prostě zabijákem kreativity a jakýchkoliv milovaných činností. Je to buď a nebo. A já přes veškeré své nebo v duši musím dělat a spoléhat jen na buď. ( Jakkoliv tahle věta nedává smysl, věřím, že víte co tím míním.) A tak se stalo že moje malá hvězdička naděje a útěchy pomalu pohasla a tenhle blog upadl do zapomnění. Nebo jsem o tom byla alespoň donedávna přesvědčená. A je úžasný pocit vědět, že lidé které jste nikdy nepotkali, nic výjimečného jste pro ně neudělali, na vás nezapomněli. A i po tolika měsících mlčení umí potěšit hřejivým slovem. Ještě jednou, obrovské DĚKUJU ! <3
Teď bych vám asi ráda vylíčila situaci několika málo uplynulých dní. Možná, že ve svém vyprávění zabřednu až do dnů déle vzdálených než je jeden týden ale uvidíme. Jde o to, co všechno si člověk může uvědomit při jednom jediném pohledu. Při jednom jediném slově. Že jsem beznadějně zamilovaná vám už asi ani nemusím sdělovat. Tahle nekonečně blbá skutečnost mě provází celým život a pokaždé je to lepší a lepší. ( Někdy je to vlastně opravdu lepší, ale to je teď víceméně fuk). Nedokážu pochopit fakt, že si vždycky vyberu toho největšího možnýho krypla v dosahu několika stovek kilometrů. Asi nějakej magnet na blby či co. Tyhle ztzracený existence se na mě prostě lepí. Nebo se spíš lepim já na ně ? No každopádně to vždycky skončí katastrofou. A bohužel většinou pro mě. A když už bych potencionálně mohla najít někoho, kdo se tváří zdánlivě perfektně a ideálně, moje vnitřní já se mnou svádí krutý souboj o tom, že ho stejně přece nemiluju. Bohužel moje vnitřní já, zatím vždy zvítězilo nad mou chladnou logikou. Nenávidím ho. Někdy si říkám že nemít srdce, byla bych šťastnější. O hodně šťastnější. Protože ten pitomej orgán mává celým mým tělem a vzhledem k jeho autonomii, je mu naprosto jedno co si mozek myslí ! To teda pěkně děkuju !
Nebudu vám tady říkat o tom kolikrát sem měla zlomené srdce. Ano měla, častokrát to byla moje vina, ale přece...nikdy jsem si to neuvědomila až do tý doby, než bylo opravdu rozlomený vejplůl a já ho horko těžko zase slepovala dohromady. Ale před pár dny, přísaham bohu, poprvé od doby mých šílených lásek i nelásek, jsem ho slyšela prasknout a cítila tu neuvěřitelnou bolest. Musím říct, že zpětné uvědomění toho , že je vaše srdce zlomené je nic oporti tomu, když si uvědomíte ten moment, kdy se to opravdu stane. ( Panebože fuj ! Já sem ale sentimentální. Divim se, že mi ještě z uší neleze cukrová vata a nesmrkam karamel ! :D) Tak ledový pohled jsem dlouho neviděla. A upřímně jsem doufala, že už ho ani nikdy neuvidím. A nikdy, NIKDY, ani ve snu by mě nenapadlo, že ho uvidím na jeho tváři. On byl prostě vždycky....jinej. A nebo já moc slepá. Každopádně to bylo něco neuvěřitelně hnusnýho. Bolelo to. Bylo mi z toho zle. Můj plamínek naděje byl oficiálně uhašen a udušen. Všechno vyhaslo. A já se opět ocitla na okraji propasti. Ano, vím. Jsem nekonečně blbá a nikdy nepoučitelná a ano, jsem si vědoma toho, že místo nějaký zkurvený lásky bych si měla pořídit psa. No, ale to bych koneckonců nebyla já. Já mám prostě vždycky ten nejlepší výběr ! A pak se divim, že sem věčně v hajzlu.
A pak sem asi udělala další šílenou pitomost. Napsala sem co si myslim a co cítím... Ale úplně na plnou hubu. Bez jakýchkoliv vytáček. A teď toho lituju a v duchu se bičuju za to, že sem to vůbec někdy odeslala. Ale je mi líp. Uvědomila sem si, že i já mam svojí krajní mez. Moje trpělivost prostě došla. Jenom si říkám, jestli to nebyla chyba. Spíš jo než ne. Ale co, zpátky to nevezmu a svý pocity, se přece stydět nemusím. Nebo jo ? Moje podvědomí mi opět opakuje, že mi není 15. Uctivá pokolna, už jsme se dlouho neslyšeli -_-.
No musím říct, že tenhle rok byl nejhorší a zároveň i zatím nejlepším rokem mého života. Stalo se hodně dobrých ale i hodně špatných věcí. A já si teď tak prohlížím své vzpomínky. Jaké úžasné chvíle jsem zažila. S jakýma úžasnýma lidma. Oslavila jsem 18ku. A já se ptám, co se stalo ? Proč jsem nemohla zůstat šťastná o chvíli déle ? Proč se prostě muselo zase všechno podělat ? A proč mám neodbytný pocit, že je to moje vina ? Protože ono to asi tak doopravdy bude. A já začínám přicházet na to, že už nemůžu. Že už mě nebaví ztrácet čas svýma zbytečnejma pocitama. Že už mě nebaví poslouchat moje splašeně bijící srdce. A přicházím na to, že už nikdy v životě nechci nic cítit, a někoho milovat ? To už vůbec ne... Protože nikdo nedokáže milovat mě. Jsem jaká sem a nic s tim asi neudělám. A je mi jasný, že nikdo nikdy nebude ochotnej to vydržet a já vždycky skončím takhle. Ono bude asi lepší prostě nic necítit. Prostě vypnout a jít dál.. Dělat že to nebolí. Protože všichni vám říkají...vykašli se na něj. Zapomeň....říkají vám co přesně máte dělat ale nikdo z nich vám neřekne jak. Na tuto otázku jen pokrčí rameny a s odpovědí, že to přeháním a že je to zbytečný odejdou. A tak asi přišel čas pohřbít svý pocity a svoje srdce hluboko,hluboko uvnitř...






There's no you and me
This impossible year
Only heartache and heartbreak
And gin made of tears
The bitter pill I swallow
The scars souvenir
That tattoo, your last bruise
This impossible year
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Λγᴅᴇᴇ 一角獣 Λγᴅᴇᴇ 一角獣 | Web | 7. března 2016 v 22:31 | Reagovat

Ono je jednoduché říct "zapomeň na něj" "zapomeň na tohle všechno" a podobné věci, ale pro toho člověka to prostě snadné třeba není. Já jsem ještě ve věku, kdy věci jako láska a tak mi nic neříkají...Vlastně...když si vezmu dnešní 15-ti letý...no...tak jsem na tom špatně buď já nebo oni, ale o mě to není.
Pohřbít své pocity....tohle jsem dělala tolikrát, až se mi to povedlo.
Ale buď si jistá, že my tu budeme...
Neodešli jsme...
Kdybych ale věděla přesně co ti říct nebo jak ti pomoct, udělala bych to....ale moc dobře to neumím....
Ale jak jsem už řekla...stojíme za tebou...

2 Devil's Tear Devil's Tear | 8. března 2016 v 17:14 | Reagovat

Nejdražší Margie,
Jedna chyba. V jednom s tebou nesouhlasím. Že by tě nikdo nedokázal milovat? Pak jsme tedy nikdo. Je až směšné, že o "nás" takhle mluvím, když ani nemám ponětí o tom, kolik nás je a nebo kdo vlastně jsme. Ale i tak, my jsme tady a my tě milujeme. No vím, možná to není výhra, ale snad to jako začátek stačí.
Není to zrovna nejlepší přirovnání, ale my na tebe také čekali. Dlouho. Slepě jsme věřili svým iluzím, jen abychom nemuseli přiznat, že už žádný BVB World není, a že už vlastně nikam nepatříme. Ale teď jsi tady. Asi všechno přijde až časem, až po tom dlouhém sžití s Bolestí. Možná abychom si věci více vážili? Nevím... Vlastně ani nevím, co tím chci říct.
Jsme tady, Margie. Pro tebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama