Listopad 2016

It's time to say goodbye...

28. listopadu 2016 v 17:21 | Margie
Vážení čtenáři, návštěvníci, ti kteří jste ještě zbyli !
Všichni jsme museli očekávat, že tenhle den přijde, někteří z vás už možná nevěřilli ani v rozloučení. Ale to nelze. Přišlo by mi hrubé odejít beze slova na rozloučenou po tolika letech. Nebylo by to vůči vám fér. Vůči vám, kteří vydrželi až do samotného konce.
Jsem si vědoma toho, že posledních pár let už tenhle blog nebyl tím čím býval. Občas se tady objevil můj srdceryvný depresivní výjev a poté bylo, jak se říká ticho po pěšině. Co na to říct. Když jsem tenhle blog zakládala, bylo mi čtrnáct, ne-li třináct let. V té době to bylo moje útočiště. Můj způsob boje proti všem o kterých jsem si myslela, že mi křivdí. Nesnášela jsem svoje rodiče, nevážila si svých přátel. Byla jsem prostě puberťačka, která si potřebovala postěžovat na svět, který byl tolik krutý. Vytvářela jsem si zde komunitu lidí, které jsem nemohla mít kolem sebe. A za to vám stále patří jedno obrovské DÍKY. Za všechnu podporu, komentáře, lásku, slova. Bez toho všeho bych si svou pubertu dokázala těžko představit. Tenhle blog byl místem pro jednu ztracenou duši, která snad po letech, zdá se, našla své místo.
Dnes je mi devatenáct let. Když se rozhlédnu kolem sebe, nezměnilo se nic, změnil se pouze můj úhel pohledu. Ještě před půl rokem bych tenhle článek nebyla schopná napsat. Ještě před půl rokem mi bylo všechno jedno, chtěla jsem vše vzdát a přestala jsem věřit. Prakticky v cokoliv. Jenže svět se točil dál a s ním i já. Neříkám, že to nebolelo, neříkám, že to nebylo těžké a neříkám, že jsem všechno dokonale zvládla. Nezvládla. Své poslední deprese (říkejme tomu tak, stále jsem proto nenašla vhodnější výraz) jsem se nemohla zbavit dobrých půl roku. Bylo to asi jedno z nejhorších odbobí co jsem zatím měla možnost zažít. Odstrčila jsem od sebe všechny své kamarády a téměř i rodinu. Avšak nějakým záhadným způsobem jsem dokázala dospět k bodu kdy jsem toho měla plné zuby a rozhodla se začít něco dělat. A asi se vám to bude zdát absrudní a jako to největší klišé, ale dělání opravdu zahání veškeré smutky.
V červenci jsem nastoupila do své první práce (lépe řečeno prví brigáda). A vlastně čistě jenom z hecu. Moje máma si myslela, že na to nemám. A v tu chvíli mi přišlo líto, že si i moje vlastní máma myslí, že jsem k ničemu. Rozhodla jsem se. Přestala jsem se litovat a fňukat a byla jsem odhodlaná mámě ukázat že to zvládnu. Zvládla jsem to. A bylo to to nejlepší rozhodnutí.
Pracovala jsem jako servírka v malé hospodě u nás ve městě. A abyste pochopili proč se do toho moje máma pletla, ona tam totiž pracuje taky. Já jsem tam byla pouze jako pomocná síla a roznášela jsem pití ve venkovních prostorách. Vydržela jsem tam celé prázdniny a ještě první dva týdny v září. Následně jsem tam oslavila i své narozeniny.
Fyzická prácě mě nakopla. Nebylo to to únavné sezení ve škole, psaní si poznámek do sešitu a čekání na další test. Bylo to vyčerpávající to ano, ale jinak. Můj mozek si řekněme vzal dovolenou. Přestala jsem se stresovat zbytečnými věcmi. Přestala jsem přemýšlet o nesmyslech. Poznala jsem nové lidi. Nové lidi, kteří mě měli rádi, kteří se těšili že zovu přijdu, kteří se na mě usmívali. A já pochopila, že všechno to co se zdálo jako konec světa, byly jen naprosté prkotiny. Viděla jsem, že někdo byl rád, že jsem přišla. Někdo mi pochválil účes, úsměv nebo můj smysl pro humor. Bavilo mě to a zjištění, že na tomhle světě vůbec existuje něco, co mi jde a co mě baví bylo polehčující. Ačkoliv to byla hloupá práce servírky. Začala jsem přemýšlet jinak. Přestala jsem si brát osobně každé slovo a naučila se brát věci se stoickým klidem. Našla jsem svou vnitřní jistotu. Nebo nějak tak.
Možná se právě smějete nebo si ťukáte na čelo, ale mně tahle práce opravdu pomohla. Po několika letech jsem schopna se podívat do zrcadla a být aspoň trochu spokojená s tím co vidím. Už nemám chuť ho rozbít ani se rozbrečet. Můžu říct že konečně se dokážu podívat sama sobě do očí. A je to skvělý pocit.
Tenhle rok maturuji. Minulý měsíc jsem měla nádherný maturitní ples a mnoho mě toho ještě čeká. Možná jsem dospěla. Aspoň trochu. Někdy se sice ozve ten malý hlodavý červík v mé hlavě, ale já vím, že jsem schopná ho umlčet. A to je důležité.
Se svojí rodinou mám momentálně krásný vztah. Dokážeme spolu sedět celé večery a jenom si povídat. Mám kamarády. Není jich hodně, ale to ani nepotřebuji. Vím že mám kolem sebe lidi, kteří za to opravdu stojí. A proto chci říct vám všem, kteří stále zažíváte peklo, kteří si stále myslíte že všechno je beznadějné. Není. Ale jenom VY a nikdy jiný pro vás může z tohohle světa udělat lepší místo. Všichni okolo vás se mohou snažit sebevíc, ale když vy k tomu budete skeptičtí, nepomůže nic. Někdy je těžké uvěřit že život stojí za prožití, ale vy musíte najít tu slíu, tu chuť a jít dál. Bojovat. A tenhle boj se opravdu vyplatí. Všechno co vís činní nešťastnými odstraňte. Dělejte co vás baví, co milujete. Nenechte se srážet dolů bezcharakterními hlupáky, kteří jsou sami ve svém životě ztracení. Také vám přijde tak zvláštní že to píši zorvna já ? Můžu vám tedy jít příkladem. Ukázat vám že i naprostý ztroskotanec jako já, dokázal najít sílu se prát. Prát se sama za sebe. A pokud se nacházítě v bodě, kdy nevíte kudy kam, nechte všechno spadnout. Ta tíha vás možná na chvíli pohltí ale ne na dlouho. Nakonec spadne ještě níž, ale vy budete volní. Naučte se žít bez lidí, kteří se naučili žít bez vás. Nebojte se riskovat. Nebojte se začít žít. Ale hlavně. BUĎTE ŠŤASTNÍ. Jak jen nejvíc to jde, protože jak jednou řekl muž, kterého všichni dobře známe, každá minuta smutku je šedesát vteřin štěstí, které už vám nikdy nikdo nedá zpátky. Nejste na to sami. A i kdyby jste měli ten pocit, zkuste někdy jen lépe poslouchat. Uvidíte, že na tomhle světě je mnoho důvodů proč žít.
A jak se říká, v nejlepším je dobré přestat. Myslím si, že tohle je správný čas se s vámi rozloučit. Popřát vám štěstí, sílu, odvahu a poděkovat vám za všechny krásná slova, která jste psali pod mnoho mých někdy i patetických článků. Chci vám jen říct, že jste byli mou pomocnou virtuální rukou. A tímto bych se tedy s vámi ráda rozloučila. ( pokud tu stále někdo zůstal, pokud ne doufám, že k vám mé sbohem doletí alespoň v myšlenkách)
Tak ať už to neprotahuju. Zkrátka a dobře nezlobte se za nedopsané příběhy, odpusťte nedostatečnou aktivitu (nebo spíš tragickou neaktivitu), ale hlavně se mějte nejlépe jak jen to dovedete.
S láskou a věčným vděkem, naposledy
vaše Margie.